Jedna stále se zmenšující historická kolonie

Ubývající komunita exulantů ze Španělské občanské války v České republice zahrnuje příbuzné Antonia Machada a Vicente Uribeho, ministra zemědělství vlád Francisca Larga Caballera a Juana Negrína.
Benita Gil, jež v lednu oslaví 98 let, je nejstarší ze sotva dvacítky členů – z první a druhé generace – jež zbývají z oné skupiny, která v poválečném komunistickém Československu čítala 114 dospělých. Poté, co v roce 2007 zemřela Isabela Vallet, je vedle Benity další v řadě stařešinů drobné kolonie Camelia Vidal.
Děti Benity a Felipa Serrana, jenž pracoval jako funkcionář Světové rady pro mír, jsou Deli a Felipe, oba tlumočníci ze španělského jazyka. Felipa „juniora“ potkal trest za to, že patřil do studentského hnutí v roce 1968, což mu znemožnilo dokončit vysokoškolská studia.
Manžel Camelie, Juan Sardá, pracoval v době komunistického režimu ve Světové odborové federaci.

„Řekla bych jim, že udělali dobře, když se vrátili“

Mezi nejslavnějšími, z těch co se dožili dneška, se nachází Violeta Uribe, jež schvaluje těm mnohým z uprchlíků, že se rozhodli pro návrat do Španělska. „Řekla bych jim, že udělali dobře, že se vrátili do své země, ale aby to tak i viděli, museli by se občas vrátit,“ prohlašuje exilová veteránka, dnes – ve svých 71 letech – důchodkyně.
Uribe je dcerou Teresy García a vysokého funkcionáře Komunistické strany Španělska (Partido Comunista de España, PCE) Vicente Uribeho Galdeana, ministra zemědělství z občanské války a po několik let i čísla dvě levicového uskupení v exilu.
„Cítím se, jako že jsem tady, ale ne(cítím se) místní. Stejně tak se cítím i ve Španělsku, Francii nebo Mexiku,“ říká tato žena, jež se dílem náhody narodila v Paříži – údělem války – v roce 1939. Popravdě řečeno „se považuji víc než za Španělku jako Baska. Ačkoli jsem prošla mnohým světem a vidím se tak trochu jako kosmopolitka,“ uvádí Uribe, jež si uchovává milé vzpomínky na své dětství v městě na Seině a také v Cuernavaca (Mexiko).
Uribe uznává, že padesátá léta v Československu byla ta nejtěžší, neboť exulanti byli nahlíženi jako cizinci, a také kvůli odběrním lístkům. Ačkoli zdůrazňuje, že „vzhledem k tomu, že jsem byla politickou imigrantkou, nám patřila jistá privilegia.“ Od té doby uběhla spousta času a česká metropole oživila svůj půvab: „město se hodně modernizovalo a služby fungují velmi dobře: od padesátých let uplynulo celé století,“ míní.
„Dolores Ibárruri nám nedávala karamely, ale projevovala k nám vždycky obrovskou lásku,“ říká na účet Bojovnice, do jejíhož domu, který jí strana dala v Praze k dispozici, chodívaly na návštěvu. Ve své paměti rovněž uchovává chvíle, kdy žila spolu s dalšími vůdčími osobnostmi PCE, jako Irene Falcón, Enrique Líster a do jisté míry též Santiago Carrillo.

Z opravdové historické kolonie…

„Z opravdové historické kolonie zbývají dvě nebo tři osoby vysokého věku a potomci. Avšak většina z nich z Československa odešla,“ prohlašuje.
Antonio Casado Machado je další osobou zvučného jména z této kolonie, utvořené z velké části politickými emigranty. Casado, narozený v Moskvě v roce 1946, je synem Jerónima Casado Botijy a Eulalie Machado Monedery, dcery akademického malíře José Machada a přímé neteře proslulých sevillských básníků Antonia a Manuela Machadových.
„Na začátku jsme se scházeli v klubech, ale po roce 68, vzhledem k tomu, že PCE nebyla příliš nakloněna invazi (vojsk Varšavské smlouvy), lidé neměli kde se scházet,“ vysvětluje Casado, vrátný španělského velvyslanectví v Praze.
Casado je zajedno s Uribe, že „dříve bylo všechno šedivé a dnes to hraje všemi barvami. Lze zaznamenat velkou proměnu Prahy k lepšímu. A tu si zaslouží, protože je to překrásné město.“

18. 11. 2010

Mluv o tom: