Vladimír Rejzek a začátky španělské filologie v Praze

V „Hispanismu na českých univerzitách“ (El Hispanismo en las Universidades Checas), díle profesorky Anny Houskové, které publikovala v březnu 2010, je Vladimír Rejzek zahrnut mezi hlavní odborníky na španělštinu po 2. světové válce.

Dočteme se o něm, že pokračoval v záslužné lexikografické činnosti profesora Josefa Dubského. Navíc byl „středoškolským profesorem a v průběhu řady let také externím profesorem na Filozofické fakultě.“

Chtěl bych na tomto místě načrtnout krátký životopis Vladimíra Rejzka a osvětlit jeho roli v procesu, ve kterém španělština v Praze získala statut oficiálního oboru na Univerzitě Karlově. „Počátky hispánské filologie v Praze jsou spojeny se jmény Jaroslav Kuchválek…,“ píše ve své práci Housková.

A právě Rejzek byl bezvýhradným stoupencem profesora Kuchválka. Konkrétně: byl to jeden z jeho žáků, který byl činný v Lidové straně. Jen stěží mohl mít k profesorovi ideologicky blízko. Setkali se spolu na Masarykově reálném gymnáziu v Křemencové ulici.

Jednalo se o prestižní gymnázium určené pouze chlapcům, něco „jako Eaton v Anglii“. Tady Kuchválek učil tělesnou výchovu a francouzštinu, ale hlavně vychovával charakter žáků. Jako středoškolský profesor byl oblíbený, „nikdy na nás nekřičel, měl přirozenou autoritu.“

Tento „počestný komunista pocházející ze skromných poměrů jižních Čech,“ říká dnes po letech Rejzek, se studenty nikdy nemluvil o svých politických názorech. Jednoho dne přišel s nabídkou, jež se později ukázala jako rozhodující pro akademickou dráhu Rejzka a jeho spolužáka Kamila Uhlíře:

„Co byste tomu říkali, kdybychom tady začali učit španělštinu?“

Otázka byla položena v roce 1939 v šestém ročníku gymnázia. A žákova souhlasná, nadšená odpověď způsobila, že Kuchválek předložil návrh na Ministerstvu školství. V sedmém a osmém ročníku se začal vyučovat předmět španělského jazyka.

V roce 1942 složil Rejzek maturitu, zkoušku dospělosti. Jako řada jiných posléze pracoval v továrně, kde měl podpořit německé válečné úsilí v Protektorátu, konkrétně v ČKD Libeň. Svůj vztah k Cervantesově jazyku udržoval prostřednictvím „Klubu moderních filologů“, kde dával Kuchválek večerní hodiny.

„Co znamená postizo? Okud pochází toto slovo?“ Zeptal se jednou profesor. Rejzkova suverénní odpověď vynesla studentovi blahopřání:

„Chlapče, jestli si vybereš lingvistiku, máš budoucnost!“

Po znovuotevření univerzitních aul v květnu 1945, je Kuchválek přijat na Filozofickou fakultu jako lektor, s nejnižší akademickou hodností. Jeho kurzy navštěvují oni dva věrní mladíci: Rejzek, který se rozhodl pro specializaci na lingvistiku, a Uhlíř, který skončil u literatury.

Uznání španělštiny

V červnu toho roku profesor Kuchválek požádal španělštináře Rejzka, aby sestavil žádost o uznání jazyka jako aprobačního oboru, podobně jakým byla francouzština. Petice byla podepsána šedesáti studenty a odevzdána Kuchválkovi, který ji předal děkanovi. Od září získal španělský jazyk oficiální schválení, studenti z něho měli skládat státní závěrečnou zkoušku.

Tehdy vyvstal jeden problém: kdo daný předmět bude vyučovat? Kuchválek neměl doktorát, takže – alespoň prozatím – nepřipadal v úvahu. V literatuře takový problém nebyl, na tu měli Václava Černého. Otěží se nakonec chopil profesor Vladimír Buben a Kuchválek se staral o předmět Praktického jazyka (překlad a konverzace). Avšak jeho dva milovaní žáci neustoupili, dokud jejich učitel se svou prací o andaluských nářečích nezískal vytoužený akademický titul.

Rejzkův zájem o španělský jazyk byl takový, že v roce 1948 spojil své studium s výukou jazyka ve funkci zastupujícího lektora. Avšak poté co v roce 1949 skončil univerzitní studia, ztratil se svým milovaným učitelem kontakt. Kuchválek nepochybně musel svého žáka také bránit, aby ho po Vítězném únoru nevyhodili z fakulty za jeho sociálně-křesťanskou příslušnost. Nesnažil se však ovlivnit jeho smýšlení, přestože se mu otevíraly atraktivní profesionální perspektivy v případě, že by se přidal na komunistickou stranu.

Rejzek je hrdý na to, že byl prvním československým studentem v historii Univerzity Karlovy, který složil státní závěrečnou zkoušku ze španělštiny. V komisi byl také jeho dlouholetý učitel.

„Viď, že nepřipustíš, abych se styděl?“ poprosil ho.

05. 01. 2011

Mluv o tom: