Útrapy vlastence Francisca Fariñi

Když 5. února 1933 dorazil Francisco Fariña do Prahy, ani ve snu by ho nenapadlo, jaké následky jeho pobyt v českých zemích bude mít. Narodil se 12. října 1891 v La Coruně jako syn prominentního lékaře Fariñi (Francisco Javier) a tehdejšího filantropa, mj. tvůrce důležité společnosti „Ligy přátel La Coruni“, založené v roce 1903.
V roce 1932 dokončil studia historie na Universidad Central v Madridu. Ve 41 letech se pustil do ambiciózního pedagogického projektu: byl poslán Juntou kulturních vztahů, aby modernizoval výuku španělštiny v zemi s bohatými vazbami z minulosti, zároveň ale s malou tradicí v tomto jazyce.
Jako vlastenec byl připraven potírat černé legendy a jiné historické nepřesnosti, které vzkvétaly a množily se na účet Španělska v anglosaském a germánském prostředí. Namísto v plášti, s mušlí a holí poutníka, přijel vyzbrojen vitalismem, bojovným duchem a ryzím zápalem, ačkoli již méně byl vybaven diplomatickými prostředky. Vlivem osudu jimi disponoval až v poslední etapě svého života, kdy působil jako honorární konzul Uruguaye ve Spolkové republice Německo.
Vraťme se ale k tomu, co ho přivedlo do Prahy. „Systematické studium španělštiny má svůj počátek v rámci románské filologie, která se začíná studovat v 19. století,“ nicméně mateřskou skořápku románských jazyků neopustí dřív, než vstoupí do 20. století. „Po 2. světové válce je na čtyřech československých univerzitách – v Praze, Brně, Olomouci a Bratislavě – zahájeno studium hispánské filologie, která se signifikantním způsobem rozvine, doprovázena navýšením svého evropského rozsahu o hispanoamerickou dimenzi.“ Tady, jak ukazuje Anna Mištinová, hraje důležitou roli naše osobnost. Toto zhodnocení československé lingvistky nám může pomoci uchopit výzvy, které se mu nabízely. Jednalo se o to podnítit vědění dosud relativně neznámé, exotické, bez vlastní identity v učebnách vysokých škol a do značné míry v rukách nadšenců. Bylo dost toho, co mělo teprve projít systematizací.

Neznalost, jež byla vzájemná

Ona neznalost, a to nejen v oblasti lingvistické, byla oboustranná. Historik a filolog Ramón Menéndez Pidal, prezident Hispánsko-slovanského komitétu, založeného v roce 1931, prohlásil 14. ledna toho roku v jednom kroužku intelektuálů: „Existuje skupina důležitých národů, o níž máme až dosud nedostatečné znalosti, jež si ale nicméně zaslouží naši větší pozornost a naše láskyplné studium. Směřujeme k slovanským národům, které s více než 140 miliony osob tvoří třetinu evropské populace. Slovanská rasa, s Bulharskem, Československem, Polskem, Ruskem – nejenom dnešním Ruskem, ale i Ruskem včerejším i zítřejším – a Jugoslávií je světem, jemuž nemůžeme zůstávat odcizeni.“ O několik dní později, 20. ledna, je založen zmiňovaný komitét „k podpoře duchovních a ekonomických vztahů mezi Španělskem a slovanskými zeměmi“.
Francisco Javier Fariña Alonso, jehož přesun do Prahy z rodinných a univerzitních důvodů byl uskutečněn s povolením od Menéndeze Pidala, byl prostoupen republikánským duchem. Byl to rozený demokrat, bez protináboženského puncu, tak charakteristického pro onu pohnutou dobu, která ve Španělsku předcházela občanské válce. Španělská politická konjunktura Fariñu strhla a zavlekla ho do svého ničivého víru, takže mu nedovolovala v poklidu vykonávat jeho učitelskou praxi. I přes vzdálenost dvou tisíc kilometrů, byla činnost Galicijce, který musel plout proti proudu pro nedostatek své vlastní ideologické bojovnosti, ovlivněna dravým příbojem této konjunktury.
K tomu se přidaly problémy spojené s profesní žárlivostí a také s národností jeho ženy Gertrudy, která byla českou Němkou. Jestliže mohl zatoužit po šťastném životu v zemi relativně pokrokové a prosperující, kde by mohl uplatnit své vysoké univerzitní horizonty, vývoj událostí nabral docela jiný směr a zničil veškeré iluze.
(překlad úryvku z kapitoly „El profesor“ připravované knihy „Incomprendidos y exiliados“)

05. 01. 2011

Mluv o tom: