„Prague Pride“, paradox mnohobarevné společnosti bez odstínů

Zpravodajové mezinárodních i tuzemských tiskových agentur jsme měli informovat o festivalu „Prague Pride“, který se uskutečnil od 10. do 14. srpna v hlavním městě České republiky a v sobotu 13. zaplavil město na hodinu a půl tradičními duhovými barvami.

Nepřekvapuje záplava zpráv o této události, jenž byla prvním pražským veřejným vystoupením komunit LGBT. Tato písmena přestavují názvy minoritních skupin vzniklých odlišnou sexuální orientací.

Tímto představením se veřejnosti chtěli minority obhajovat svá práva, která, jak se jim zdá, poškozují především transsexuály a oživit boj za respekt a toleranci vůči jejich zájmům, mezi což patří i možnost adopce registrovanými homosexuálními páry.

A to přestože pedagogové a dětští psychologové – kteří jsou poradci vlády v těchto záležitostech – se postavili proti tomuto řešení: bez předsudků problémů co mají rodiny s výchovou svých dětí, adopce homosexuálními páry jim nepřipadá a priori nejlepší prostředí, ve kterém by vyrůstalo dítě. Ale zde nejsou jemné odstíny, ideální legislativa pro české homosexuály je holandská, absolutně liberální.

Srpnový klid přispěl k tomu, aby událost získala na mimořádné mediální síle a dokonce i počasí – co minuty před vypuknutím průvodu proměnilo pražské ulice v jedno řečiště – se utišilo a dovolilo, aby pochod v centru města proběhl v klidu a pod slunečními paprsky.

Jak se dalo čekat, „Prague Pride“ se změnil v dusivý příběh, když se český polemický prezident Václav Klaus a osoby jemu ideologicky blízké (vicekancléř Pražského hradu Jiří Hájek, personální šéf Ministerstva školství Ladislav Bátora) vyjádřili k události, a to ne zrovna v její prospěch.

Od tohoto okamžiku se mnoho sdělovacích prostředků věnovalo vyživování tradičního manicheismu na dobré a zlé.

Klaus, téměř vždy padouchem pro mainstreamová média (nezáleží na tom, zda mluví o homosexuálech, ekologii, Evropské unii nebo NGO), reagoval na deklaraci festivalu podporovanou třinácti diplomatickými misemi, v čele s EU, Anglií a následované Španělskem a dalšími zeměmi.

Český předák byl pohoršen, jelikož pochod byl povolen a Sdružení homosexuálů v České republice se od roku 2006 řídí téměř stejnými zákony jako manželství: proč se tito zahraniční představitelé chtějí stát obránci v kauze, která ve skutečnosti vůbec neexistuje?, ptal se Klaus.

A nezakročili osobně, nýbrž to provedli jménem svých vlád. Snad se obávali nepokojů, jaké se staly v Bratislavě v minulém roce, když desfilé Hrdého gaye – mezi kterými byla rakouská europoslankyně Ulrike Lunacek- bylo napadeno kameny.

Ve veřejném prohlášení na podporu pražského festivalu nebyli v tomto případě velvyslanci Polska a Maďarska, na rozdíl od podobného dokumentu podepsaného 20ti spojenci podporujícími Pride Bratislava 4.června minulého roku.

I přes tento diplomatický zmatek a v situaci využité nepřítomností zpráv jsem měl příležitost udělat rozhovor s Czeslawem Walekem, ředitelem platformy „Prague Pride“ a aktivistickým gayem.

Řekl mi jednu větu, která mne velice zaujala: „Je mnoho lidí v malých městech, kteří jsou nešťastní, musí se schovávat a neřeknou ani své babičce nebo matce, že jsou gayové nebo lesby, protože mají strach, strach, že je budou bít“.

Matky a babičky býváte osobami důvěrnými a schopnými pochopit a často posilující naše mravní vědomí, ve fázi růstu nebo při zhroucení. Alespoň tohle je vzpomínka, kterou mám na mou matku a babičku a za to jsem jim nesmírně vděčný. Pochybovat o poctivosti a důležité roli matek a babiček má opravdu co do činění s hrdostí, a ne přesně se zdravou hrdostí.

22. 08. 2011