Španěl Juan Martínez, mučedník v Čechách

Dne 10. května 2012 podepsal papež Benedikt XVI. dekret, kterým uznává, že španělský františkán Juan Martínez a dalších třináct spolubratří řádu Menších bratří bylo umučeno z nenávisti k víře. Stalo se tak krvavého 15. února 1611 v Praze.
Před pěti lety jsem dělal rozhovor s postulátorem procesu Františkem Houškou. Tenkrát si nebyl jistý, jestli Řím nakonec uzná mučednictví. Nebylo snadné to prokázat. Komise historiků se sešla v roce 2003 a od té doby bylo v římské kurii ticho. Mnich uposlechl se svatou rezignací, ale plný naděje. Vyložil to tak, že případ náleží k tzv. historickým procesům a není na prvním místě v žebříčku. Povýšit na oltář tyto muže by nemělo prioritní charakter, který přiznává církev jiným kandidátům, kteří se mohou zdát bližší, významnější nebo aktuálnější pro lidi 21. století.
Otec Regalát Petr Beneš následoval Houšku a udržoval kontakty s Římem a generálním postulátorem. Členové řádu, farníci a příznivci se modlili za svatořečení. Bylo odslouženo mnoho mší, na nichž se připomínal tento úmysl. Komise teologů se sešla v roce 2011 a případ se znovu otevřel. Nyní všechno záviselo na kardinálech. 10. ledna tohoto roku se konalo plenární zasedání kardinálů a biskupů, což je třetí podmínka, kterou musí splnit kandidát na oltář. Tam se hovořilo o tom, že hlavní výhradou byl ekumenický problém. Obezřetnost radila, aby se nevzbudila zášť, jaká vznikla při svatořečení kněze Jana Sarkandra, který zemřel mučednickou smrtí z rukou evangelických luteránů. Svatořečení Jana Sarkandra v roce 1995 kritizovala komunita protestantů rozhodnutí papeže jako ránu ekumenickému hnutí a způsobilo to opravdový rozruch.
Nyní pražský arcibiskup Dominik Duka přednesl případ před Ekumenickou radou církví a „nebyl shledán žádný problém“, tvrdí Otec Regalát. Jen je třeba mít na paměti, že „blahořečení by mělo být nabídkou k bratrskému dialogu“.
Komunita přijala zprávu s radostí a se smyslem pro zodpovědnost. Už mají naplánovanou multidisciplinární konferenci na 24. a 25. září, s cílem vysvětlit historický kontext. „Dosud je to něco neznámého. Neučí se o tom ve školách, protože se jedná o ošklivou a nepříjemnou kapitolu“, říká Otec Regalát.
Duka rovněž navrhl, aby datum slavnosti blahořečení bylo 13. října 2012. Kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení, napsal, že může přijet do Prahy. Teď jen chybí vatikánský souhlas, aby v katedrále sv. Víta bylo slavnostně blahořečeno dalších čtrnáct mužů, kteří položili své životy za víru v Čechách.
To byl pro Houšku nejlepší dárek k narozeninám. Den po vyhlášení dekretu oslavuje své 75. výročí. Cítí se utrápený, čeká na operaci kolena. Jeho bratři v komunitě ho litují, že se mu zhoršilo fyzické zdraví poté, co utrpěl několik pádů a postup času je znát i na psychice..
Páter Houška chtěl vstoupit do řádu jako Petr Alkantara, na počest španělského světce, i když nezná jazyk svého patrona. Mnohokrát jsem viděl pátera Houšku sloužit mši svatou. Potom jsem s ním měl udělat rozhovor. Má důstojný profil a výrazné rysy, téměř kubistické linie. Ne opracované skalpelem, nýbrž přísnou askezí. Jeho krok byl spěšný. Dnes jen stěží chodí. Jeho tvrdá tvář se chvěla dojetím při vyprávění příběhu svých umučených druhů. Zavedl mě do těch samých míst, tichých svědků událostí. Zde, u Panny Marie Sněžné v Praze, je hrobka, kde odpočívají, pod oltářem v kapli zasvěcené světci z Cáceres, jehož jméno Houška přijal. Prostá modlitba a představení komunity inspirovalo návštěvníky, aby prosili o úspěšné dokončení beatifikačního procesu. Existuje podrobný popis těchto tragických událostí, podrobně zdokumentovaný bratrem Klementem Františkem Minaříkem. Kvůli realistickému vylíčení a syrovosti se zdá, že byl svědkem.
Alkantara Houška dnes bydlí v klášteře v Praze, kde žil Otec Juan. Tady nalezl smrt z rukou brutálních útočníků, zatímco se snažil zabránit svatokrádeži. Něčemu, čemuž nakonec nemohl zamezit, ale myslím, že nakonec mu zůstala nekonečná radost, že se jeho krev spojila s tím, kvůli kterému přišel do těchto končin. Několik dní předem obdrželi františkáni uklidňující znamení, aby čelili martyriu. Poslem tohoto božího slova nebyl nikdo jiný než zakladatel řádu, svatý František z Assisi.

Františkáni v českých zemích

Počátky františkánského řádu v českých zemích se datují rokem 1232. V první polovině 15. století, v době zastíněné husitskými válkami byli Menší bratři vyhnáni. S pomocí holandského Otce Jana Kapistrána aktivita v provincii znovu začíná, až je plně obnovena v roce 1467. O století později, kdy mor vybíjí obyvatelstvo, zůstává naživu pouze 17 mnichů. Je nezbytné, aby přišly posily z venku, z Francie, Itálie, Německa, Holandska a Španělska. V království tak kosmopolitním jako za Rudolfa II., který přestěhoval císařské sídlo z Vídně do Prahy, „bylo potřeba zpovědníků pro všechny jazyky“, vysvětluje tuto rozmanitost přicházejících španělský Otec českého původu Jaroslav Šimon Zuska Polášek. Polášek žil v klášteře ve 40. letech minulého století a jeho život nabízí zajímavé paralely s těmi františkány, se kterými se teď zaobíráme. Mohl jsem s ním mluvit během jedné návštěvy v jeho rodné zemi v roce 2007.
Ale vraťme se do časů Juana Martíneze. Nebylo to dlouho, co se tato komunita usídlila v Praze, kde v roce 1604 obdržela od císaře Rudolfa a tehdejšího arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, zbytky opuštěného karmelitského kláštera a zničeného chrámu. Náboženské obřady pro věřící se konaly v boční kapli zasvěcené Panně Marii, která byla později zasvěcená Archandělu Michaelovi. Od roku 1610, po dokončení rekonstrukce gotického kostela se mše koná opět v hlavní lodi.
15. února 1611. Úterý
Je jedenáct hodin dopoledne. Otec Juan, který zastává funkci sakristána, právě ukončil mši svatou u hlavního oltáře a svléká se. Italský bratr Jan Rode, pocházející z Monte Piano (Brescia, Itálie), pomocník sakristána a zahradník, zháší svíce. Poté, co slyšel křik, spěchá do sakristie požádat Otce, aby konsumoval eucharistii a tak zabránil nějakému zneužití.
Španěl, ještě oblečený v damaškovém ornátu, jde spěšně ke svatostánku a vytahuje ciborium s proměněnými hostiemi. Útočníci si všimnou jeho úmyslu a snaží se vyrvat mu ciborium silou. Jeden útočník mu dal brutální ránu do ruky a usekne mu ji. Druhý, mu vrazí kopí dvakrát do zad, tak krutě, že mi začne tryskat krev děrami v kasuli. Třetí útočník mu dává ránu do hlavy mečem. Ciborium s hostiemi padá k zemi a dav na hostie šlape. Liturgické roucho je uchováváno, potřísněné krví, ve františkánském klášteře ve Vídni. V kapli Panny Marie zpovídá otec Bartoloměj Dalmasoni, rodák z Ponte di S. Pietro, blízko Bergama (Itálie). Ten má na starost rekonstrukci chrámu. Sloužil ranní mši a teď se chystá položit svůj život. Je obětí urážek a poté ran býkovcem, mečem a cepem, až zemře.
Bratr Jan Rode se pokouší zavřít v sakristii, ale útočníci vyvrátí dveře, chytí ho za nohy a odtáhnou do atria, kde ho bijí meči, kopími, býkovci a cepy.
Potom se dají do drancování svatého místa, odnášejí si oltáře, obrazy, sochy Krista a svatých a další ozdoby. Bohoslužebné předměty jsou pak s výsměchem ukazovány po ulicích a hospodách. Zloději kradli cenné předměty, jako posvátné nádoby, ozdoby, plátna. Monstranci s Nejsvětější svátostí si odnesl jeden pekař. Klášter a sousedé se dobře znali a byli mezi nimi i  umělci, kteří zobrazili onen okamžik, se stejnou mírou podrobností, jaká se objevuje v dílech Pietra Breughela.

Agónie jedné vlády

Můžeme si položit otázku, co rozpoutalo tento záchvat násilí, jehož fibrilace se v brutálních, monstrózních rysech promítly do EKG společnosti, ničíce životy celé společnosti nevinných lidí. Znamenalo to konec dlouhého období míru.
Jsou to poslední okamžiky vlády císaře Rudolfa. Monarchy emblematického, známého a milovaného. Není divu, že se přestěhoval sem, do Prahy, hlavního města Svaté říše římské. Téměř tři desetiletí poté, co převzal moc v Čechách, mu země vyklouzává z rukou. Přesto, že je chytrý, mecenáš umění, propagátor vědeckého pokroku-jako je planetární heliocentrický systém-se ukazuje, že není schopen vládnout. Je to přičítáno jeho extrémně nestabilní povaze a možná, že se také stal obětí genetické degenerace, následkem příbuzenských vztahů mezi Habsburky (1). Byl vychován ve Španělsku, během vrcholu vlády na dvoře Filipa II. Tam byl také jeho učitelem velvyslanec Adam z Ditrichštejna, známý svým horlivým katolictvím.
Proto, aby Rudolf mohl být zvolen českým králem, bylo třeba, aby jeho otec přijal „Českou konfesi“, znovu a znovu požadovanou šlechtickými stavy na Sněmech. Pod tímto novým označením se skrývali luteráni, čeští bratři a utrakvisté, pokoušejíce se tak zmírnit nebo se vyhnout odlišností v jejich doktrínách a získat politickou výhodu. Mezi jiným, zabránit vměšování monarchie do náboženských záležitostí, legalizovat jejich vyznání a kousek po kousku připravovat prostor pro svobodu náboženského vyznání.
Ale Rudolf, který se výchovou stal silným stoupencem katolické víry, bude zpochybňovat praktické uznání nové víry. Ne že by byl pouhým lokajem Španělska. Důkazem toho je, že se často střetává s Filipem II. při řízení záležitostí Říše. Je možné, že to udělal podle svého svědomí, a na radu svých poradců. V každém případě, nemohl zachovat takový postoj, který by byl nesmiřitelný s českými stavy, které byly ve většině protestantské. Aby stavy uklidnil, byl Rudolf často nucen dělat pošetilé sliby.
Rudolfova vláda je také ohrožována tureckými nájezdy. Krátce po nástupu vlády anatolská vojska pronikají na území Horních Uher, dnešního Slovenska. To ohrožuje integritu Čech. S pomocí polského krále Štěpána Báthoryho a později s princem sedmihradským Zikmundem Báthorym, dokáží císařská vojska zmírnit tento postup (2).
Rudolf využívá vojenskou situaci ke zvratu ve své politice náboženských konfesí a v roce 1604 vyhlašuje katolicismus jako jediné náboženství povolené v Maďarsku. Toto opatření nalézá silnou reakci mezi maďarskou šlechtou a rozpoutává povstání vedené kalvinistou Štěpánem Bočkajem.
S pomocí Turků se Bočkaj dostane až k Markrabství moravskému, území patřící k zemím Koruny české. Ale spojení s Islámem zabránilo, ze zásadních otázek, aby se k Bočkajovi připojili vojenské oddíly české a slezské, a proto byl sedmihradský kníže zahnán zpět na své území.
Nepřátelství vyhlášené Turky donutí rakouské Habsburky ustoupit požadavkům Bočkaje, rozšířit náboženskou svobodu na maďarském území. Mírová dohoda je podepsána ve Vídni arcivévodou Matyášem, který byl poražen na bitevním poli. Zatímco jeho bratr Rudolf odmítá uznat příměří a náboženské konfese, což je spolu spojeno. Můžeme si položit otázku ohledně skutečných pohnutek Matyáše podepsat takový mír, který se nezdá plodem kolegiálního rozhodnutí s císařem. Takové příměří nebylo ani trochu příjemné Jeho císařskému veličenstvu. Nabízí se tedy hypotéza, že netrpělivý arcivévoda, jenž nemohl nastoupit na trůn po dlouhou dobu, jenž byl držen Rudolfem (1576–1611), se nyní pokouší zneužít této situace, kdy se ocitá v čele bojujícího mocného císařského vojska. Matyáš se může ohánět tímto aktem náboženské tolerance, uzavřené ve Vídni, aby zlepšil svou pozici mezi protestantskými českými stavy. To by velmi pomohlo v případě zahájení útoku na uzmutí trůnu jeho bratra, tak jak to nakonec dopadlo.
Rudolf a Matyáš ukázali jiný postoj při řešení náboženské otázky ve střední Evropě. Politika rakouských Habsburků ve vztahu k Nizozemí byla poznamenaná překvapeními pro Španělsko. Především, když se Matyáš vměšoval do Flander, posílil vztahy s kalvinisty a ocitl se blízko tomu, aby se nechal svést francouzskými hugenoty. Lze se tedy divit, že se nyní objevují rozdíly mezi bratry? Neřídí se dvěmi odlišnými liniemi v oblasti náboženství, které zůstaly beze změny v průběhu času?
Někteří historici se odvážili, jak je uvedeno výše, tento krok Matyáše vysvětlit manio-depresivním tendencemi Rudolfa. To by rozpoutalo otázku uplatnění arcivévodova nároku na českou Korunu, z důvodu obav, že neschopností krále bude ztracena tato bašta Impéria.
Matyáš se spojí s maďarskými, rakouskými a moravskými stavy a vyhlásí bratrovi válku. V roce 1608 tak Libeňskou smlouvou (Libeň tenkrát nepatřila k Praze) získá Korunu maďarskou, rakouské knížectví a Moravské markrabství. Rudolfovi zůstaly Čechy, Lužice a Slezsko. Král je tedy vydán na milost a nemilost českým stavům, které ho donutí vydat dekret „Majestát náboženské svobody“. Tak se znovu reedituje „Česká konfese“, ačkoliv po pravdě řečeno nikdy nepřestala v praxi existovat. Ve skutečnosti jedním z rysů českého království od dob panování Ferdinanda I. byla náboženská svoboda. Na rozdíl od jiných oblastí Svaté říše římské, zde se neuplatňovalo důsledně princip „cuius regio, eius religio“, který se oficiálně zavedl po Augšpurském míru (1555).
Ale Rudolf nechce ustoupit. Ovládá ho touha po pomstě a prosí o pomoc svého příbuzného arcivévodu Leopolda, pasovského biskupa. Ten posílá své vojsko v lednu 1611. Vojáci se chovají jako vojáci a ničí co mohou, plundrují Malou Stranu a způsobují u obyvatelstva a Matyáše hluboký neklid. V této souvislosti dochází k útoku na kostel Panny Marie Sněžné, který se nachází na Starém Městě, na druhém břehu řeky.
Promyšlené přepadení
Útočníci na františkánský klášter chtějí lovit pasovské vojáky, pod vedením generála Remé. To je záminka. Ale fakta naznačují něco jiného. A dostávají rysy promyšleného masakru nevinných, jakmile agresoři se povolí otěže své sektářské nenávisti.
Z františkánské zahrady je dobře vidět gotický profil chrámu, orientovaný k východu a završený malou lucernou, která se později změní ve zvoničku. Onen tmavý a vlhký 15. únor je budova úplně obklíčena. Hlídají park, dveře do kláštera na ulici a na dvoře vstup do kostela. Je tam asi 2000 lidí připravených k lovu. Mnoho je vyzbrojených střelnými zbraněmi.
Mniši, ani by to nemohlo být jinak, pro svou pastorační práci a kontakt se sousedy, jsou varováni před útokem. Mají také důkaz z první ruky, že se něco chystá. Český Otec Bedřich Bachštejn, který byl vikářem v nepřítomnosti belgického Egidia Schmaudta, dva dny předtím byl během kázání ohrožován výhrůžkami: „Brzy budou zvonit umíráčkem pro vás!“. Tu noc, povolá mnichy do refektáře, aby je informoval. Když obezřetnost radí hledat útočiště na jiném místě, všichni se rozhodnou zůstat.
Na konci večera, což muselo být velmi dojemné, očitý svědek, který unikl masakru, prohlásil, že se jim ukázal zakladatel, svatý František z Assisi. Dal jim povzbuzení a požehnal jim. Byli povzbuzeni a přesvědčeni, že všechno dobře skončí. Bratr Christopher Zeld, Holanďan, který měl prorockého ducha, řekl, že je svatý povolává do nebeské slávy.
Byla stanovena bezpečnostní opatření, mezi jiným zákaz mnichům opustit klášter a dále, nechat po mši všechny vchody zavřené. Onen osudný den je během mše otevřen jen jediný vchod do kostela a tento moment agresoři využijí, aby vnikli dovnitř a zabili otce Juana, Bartoloměje a bratra Jana Rode.

Útok na klášter

Zatímco dojde k útoku na kostel, někteří násilníci se obrátí ke klášteru, jehož dva vchody – vchod ze dvora a vchod do kostela a ulice, jsou neprodyšně uzavřeny. Obě brány jsou silné, z dubu. Muži ozbrojení sekerami a řeznickými noži začínají ničit bránu. jejich akce trvá asi hodinu. Křik a rány neslyší bratr, Holanďan Christopher Zeld, kuchař, který je hluchý. Sbírá dříví na vnitřním nádvoří kláštera, aby mohl vařit. Po pronásledování útočníci vytasí své zbraně a zasazují mu rány po celém těle, znovu s cepy a býkovci. S hlavou rozseknutou řeznickým sekáčkem, odevzdává stařec svou duši.
Bratr Klement, ze Švábska, jenž prostírá stůl v refektáři, jde ven, podívat se, co se děje, a dostává smrtící ránu válečnou dvojsečnou zbraní.
Útočníci vystupují do prvního patra a vidí bratra jáhna Jeronýma, člena rodiny svobodných baronů z Ares z Milána. Místo aby utekl, zůstává se modlit u paty oltáře P. Marie Pomocné, obraz můžeme ještě dnes na chodbě klausury navštívit. Jeroným dostane ránu mečem do zad, takovým způsobem, že špička zbraně proniká až ven z prsou.
Na ošetřovně se nachází rekonvalescent, Francouz, Otec Simon, pověřený vybíráním almužny, jenž dne 12., několik dní předtím, utrpěl fyzický útok z rukou šlechtice Heřmana Říčana. Tento šlechtic, ze šlechtice měl málo, se snažil ho opít, aby se mu smál, a po Simonově odmítnutí ho zahrnul ranami do hlavy a snažil se ho probodnout. Chudák mnich musel být ochráněn dalšími šlechtici před zlostí tohoto zuřivce.
Kvůli zranění nemohl tyto dny sloužit mši svatou. Během útoku položil Otec Šimon svůj život, poté, co obdržel ránu do hlavy a bodání do břicha a jiných částí těla. Někteří katolíci několik dní poté shromáždili zbytky krve z jeho deky, polštáře a postele. Zbožní věřící uchovali také zuby a další relikvie ostatních františkánů. V klášteře, který kde byly ukradeny potraviny, nářadí a domácí zvířata, zemřeli celkem čtyři lidé.
Výstup na klenbu
Když dojde k útoku, šest nejmladších františkánů hledá ochranu u toho, jenž je jejich hlavou. Jsou to bratři Kašpar Daverio, podjáhen a rodák z Bosto (Itálie), Jakub z Augsburgu, z Německa a novic Jan, student teologie. Pak jsou tu další bratři laici, všichni Češi: Didak Jan, krejčí, Emanuel, kuchař a Antonín, novic a pomocník v kuchyni.
Všech šest se shromáždí kolem Otce Bedřicha Bachštejna, který je nejprve vede na půdu mariánské kaple. Potom úzkými tmavými schody nad klenbu kostela. Tam jim dává napomenutí, absoluci a doporučí jim modlit se. Nechává tři, nejvíce zneklidněné, aby vylezli do věžičky a našli tam útočiště. S Bachštejnem zůstává Emanuel, novic Jan a bratr laik Antonín.
Bylo otázkou času, kdy se útočníci dají těmito cestami na střechu. Až k tomu dojde a objeví čtyři františkány nad klenbou, nic jim nepomůže. Otec Bachštejn vysvětluje, že nejsou žoldáci z Pasova, ale pokorní mniši plnící Boží vůli.
„Jste všichni zrádci a svůdci obyvatelstva. Smrt pro vás! Zhyňte!“, křičí agresoři. Vikář utrpí dvě bodnutí do hrudi a srdce. Novic Jan umírá zasažený dýkou a kyjem. Jeden vrah chytne bratra laika Antonína pod krkem a začíná mu bít hlavou o zeď, až vytéká mozek. Poté mu probodává hrdlo dýkou. Bratr kuchař Emanuel je zraněn kopím a pak zardoušen.
Těla těchto čtyř františkánů jsou svržena otvorem v klenbě a padají doprostřed lodi. Z výšky 33 metrů. Tuto černou úzkou díru, němého svědka hrozivého mučednictví, je možné vidět i dnes. Je to výška, ze které jde závrať.
A jak se dostalo toto vyprávění až k nám? V okolí byli oběti více než známé a útočníci se chlubili zločinem mezi kolegy. To je to co tvrdí kronikář Minařík.

Konečný útok

Zdá se, že tři mladí františkáni schovaní na nejvyšším místě chrámu, si mohli zachránit svůj život. Žádný z pachatelů, který dojde až nad klenbu, totiž nejde dál, po dvou jednoduchých žebřících, podobných těm, které používají zahrádkáři na sběr ovoce ze stromů. Vedou až k malé dřevěné věži zakončené lucernou. Vzhledem ke špatné viditelnosti nebo kvůli fyzickému nebezpečí, které představuje výstup, útočníci přestávají v pronásledování. První žebřík, pětimetrový, se opírá o pevný trám střechy. Potom začíná další úsek, také pětimetrový, který stoupá na věž. Ta má čtyři okna beze skla a vejde se tam pět stojících lidí.
Zde se skrývá, před jedenáctou hodinou, podjáhen Kašpar Daverio, klerik Jakub z Augsburku a bratr laik Didak Jan. Vyděšení jako kuřata, která byla sebrána matce. Odtamtud mohou slyšet výstřely na bratra Jana, vrátného kláštera. Přesto že je zasažen do nohy, podaří se mu uprchnout. Také poslouchají hluk bazuky a dělostřelectva během bojů mezi žoldáky z Pasova a armádou českých stavů.
Ale tento lov, v souladu s Boží prozřetelností, má nádech, že se stane holocaustem. Tři hodiny po prvním napadení, se střídají v srdci tří přeživších strach a naděje, že z toho vyjdou bez újmy. Pokud by jim drábové, strážci pořádku nebo přátelé mohli pomoct, už by to udělali. Jediné okno kudy se dá utéct je to, které vede na západ. Ale byla by to nebezpečná akce, protože vyčnívá 180 cm ze střechy. Také hrozí riziko, že by je mohl někdo vidět, i přes velkou mlhu.
Asi dvě hodiny odpoledne se objeví v otvoru lucerny muž s nožem. Bodne do žaludku Daveria, který pak umírá ještě dalšími ranami. Pak hodí podjáhenovo tělo z okna. Jako by to byl terč pro střelecký výcvik, je zasažen výstřely zezdola. Jakmile je vidět že na věži jsou františkáni, začíná poslední brutální útok, kulkami. Ti nahoře se musí sehnout, aby nedostali zásah.
Kat podjáhna se také obává o svůj život a opouští místo, aby hledal posily. Když se vrátí, oba poslední bratři mají stejný osud jako Xaverii. Didak Jan je hozen mrtvý na střechu. Tělo zasaženo výstřely se valí až k okapu a padá, až ho propichuje jedno z kopí.
Tělo novice Jakuba z Augsburku, bez života, je také hozeno na střechu. Zůstává však ležet na místě. Zezdola se snaží ho sestřelit dolů. Nakonec toho dosáhnou pomocí jedné tyče. Tělo padá přímo na hřbitov, který je na straně sakristie.
Po třech dnech
Po nešťastné události útočníci stáhnou z františkánů jejich hábity a shromáždí je před kostelem. Těla tam zůstanou, na volném prostranství, tři dny. Zvědavci a sousedé se na ně mohou koukat. Jedním z lidí, kteří sledovali následky tohoto zvěrstva, byl Camilo Daverio, bratr podjáhna Kašpara.
Třetího dne vznešené ženy, Marie Maxmiliána hraběnka Šternberková a Anna Perperín, v doprovodu svých dcer a několika dalších měšťanů, tajně přijdou pohřbít těla. Zabalí je do bílého plátna a bez rakve je pohřbí u vchodu do kláštera. Pět let poté jsou přenesena do kaple P. Marie. Nyní se nacházejí na stejném místě, v boční kapli zasvěcené sv. Petru z Alkantary, ve schránce pod oltářem.
Po celá léta nemohl nikdo vykonávat žádnou bohoslužbu pro některou z duší těchto duchovních nebo je uctívat, pronést slova obdivu nebo se pomodlit. Kdokoliv kdo by se postavil na stranu těchto nevinných, by z toho nevyšel bez újmy.
Toto je další historický fakt aby se podpořila teze, že to bylo nenávistí k víře.

Paralelní portrét

Jaroslav Zuska Polášek byl československý františkán se španělským pasem, který žil v bratrstvu Panny Marie Andělské ve Valencii, kde má své sídlo provinční kurie a které slouží jako školící středisko. Měl jsem příležitost s ním mluvit, když mu bylo 89 let, když pobýval na Moravě. Nedávno zemřel. Narodil se v Uherském Hradišti 30. prosince 1918. Proto „každý rok, na sv. Silvestra, jsem už byl opilý“, mi řekl se smyslem pro humor. Šel jsem za ním při hledání podrobností o Juanovi Martínek. I přes fakta, která zjistil, a téměř šedesát let pobytu ve Španělsku, nemohl ani Polášek přijít na to, z jaké španělské františkánské provincie pocházel jeho řádový kolega.

Polášek slouží jako kontrapunkt k příběhu o čtrnácti mučednících v Praze. Na rozdíl od nich Španěl českého původu utekl daleko od své komunity a ze své země, vedený instinktem aby přežil. Učinil tak v březnu 1948, měsíc poté, co prezident, komunista Klement Gottwald, násilím převzal moc.

Ačkoliv vzestup komunistů na vrchol bylo zahájeno s jistý závanem demokratičnosti, mnoho Čechoslováků mělo tenkrát předtuchu a opustilo svou vlast. K tomu také pomohlo, že několik středo-pravicových stran jako byla Republikánská strana venkova, která byla nejvíce za První republiky volena, bylo ilegalizována. Tak se vlivná Agrární strana, jak se jí lidově říkalo, se nemohla zúčastnit voleb 26. května 1946.

První poválečné vlády, napodobujíce kolektivistickou politiku Kremlu, chtěly zemi podrobit SSSR. Nedělaly nic jiného, než rozdělily Evropu, jak bylo dohodnuto na Jaltě. Gottwald a jeho další kolegové – kteří udělali z Moskvy během 2. světové války svůj svatostánek- a vedení sociálních demokratů, jako Zdeněk Fierlinger, pomalu dosahují toho, že ministry Národně demokratické strany a sociálně-křesťanské strany (ČSL) pro neúnosnou situaci přinutí k rezignaci.

Vítězným únorem 1948, kdy se dostávají k moci prosovětští komunisté, uprostřed hrozeb občanské války a obecného chaosu, dosáhli komunisté toho, aby prezident Beneš přijal, k jeho velké lítosti, demisi všech členů demokratické vlády a umožnil levici absolutní kontrolu nade vším.

Ale zpět k františkánskému mnichovi, Polášek má v živé paměti vzpomínky na „osvobození“ Prahy Rusy na konci války. Budova kostela Panny Marie Sněžné se během plachého Pražského povstání nacházela uprostřed křížové palby mezi německou armádou a českými povstalci, i když už bylo rozhodnuto při vstupu Rudé armády. Jedna z nejdramatičtějších epizod bylo obsazení Českého rozhlasu Němci, po zlomení odporu se Němci dostali do budovy a začali vysílat ven.

Jeden z ruských důstojníků chtěl vylézt na věž kostela, aby viděl panorama a okamžitě slezl, když viděl nebezpečí, kterému se vydává. Zmocnil se ho stejný strach, jako třech františkánů hledající útočiště v únoru roku 1611, pod nelítostnou palbou z pušek a brokovnic. Polášek připomíná některé z vojáků armády se srpem a kladivem, kteří v tajnosti vyznávali svou křesťanskou víru.

Postupem času měli Češi stejný osud jako ruský lid. Jak běžel poválečný čas, bylo praktikování náboženství stále více problematičtější, stejně jako ve zbytku porobených demokracií. Statistiky hovoří samy za sebe. Jestliže se v roce 1950 považovala 79 procent obyvatel za katolíky, ve sčítání lidu v roce 1991 se jejich počet snížil na 37 procent.

Po pravdě řečeno, propagace ateizmu, která vyvrcholila Vítězným únorem, začala mnohem dříve, a donutila zemské biskupy v říjnu roku 1936 varovat věřící před nebezpečím marxismu. Papež podepsal o něco později encykliku o této ateistické ideologii (3). Ale po uchopení moci Gottwaldem je vidět, jaké byly způsoby nových vládců. Do dvou let se ocitly všechny diecéze v Čechách a na Moravě bez svých biskupů, kteří byli vystěhováni, zavřeni nebo internováni. Tímto údělem domácího vězení, beztrestně nařízeného, trpěl mezi jinými pražský arcibiskup Josef Beran, arcibiskup olomoucký Karel Josef Matocha a biskup litoměřický, Štěpán Trochta. Slováci si také vytrpěli své.

Útěk a příchod do Španělska

Vrátíme se k Poláškovi, který v březnu 1948 porozuměl, že ve svém postavení jako mnich, jenž se před veřejností neskrývá, je ohrožován na bezpečnosti. Především potom, co ho policie fotografovala v hábitu. Jeho dny na svobodě jsou spočteny, jestliže se mu nepodaří utéct před agenty Státní Bezpečnosti (StB). Rozhodne se utéct sám, neřekne to ani představenému komunity. Nechce nikoho ohrozit. Je to poslední bratr, který uteče. Po něm už neodešel nikdo, protože „generální Otec to nechtěl“. Na konec všichni skončili zavření ve vězení na Mírově.

Polášek jede vlakem až do Tachova, město ležící na jihozápadě, kde je františkánská komunita. Potom pokračuje pěšky až na hranice s Německem. „Měl jsem dobře prostudovanou trasu, jen jsem se spletl o 300 metrů“, vzpomíná neohrožený řeholník.

Útěk, který by pro svou drsností mohl mít literární protějšek v Janě Eyrové. Vychovatelka musela utéct od své lásky Edwarda Rochestera z Thornfieldu, i když ne zrovna kvůli své osobní bezpečnosti. Strávila několik dní bloudící chmurnou nehostinnou pustinou severní Anglie, až zemdlela hlady a vyčerpáním.

Na rozdíl od Eyrové, Polášek je po celou dobu pánem svých kroků. Konečně přichází do jedné farnosti na německém území a oblékne si hábit. Je udán. Když mu připravují snídani, objeví se policisté, vyslýchají ho a odvezou do utečeneckého tábora v Tierschenreutu, v zóně pod správou USA. Potom je přesunut do Řezna, do uprchlického tábora, jenž měl sídlo v gymnáziu, tam zůstává čtyři dny. Humanitární situace je kritická. Ve městě je klášter kapucínů a jedna charitativní duše mu dává chléb se sádlem. Pak vezme kasičku pro „chléb sv. Antonína“, otevře ji a celý obsah mu dá, což nebylo mnoho. „Nemůžu Vám dát víc, protože nemám“, říká mu kapucín. Polášek mu bude vděčný po celý život.

Z těchto cest vlakem, ze kterého nemohl vystoupit, vzpomíná také na obrovskou žízeň. Když pozoroval ostražitým zrakem jak ti, kteří plnili parní lokomotivu vodou ji rozlévali i po zemi, poprosil mašinfíru, aby mu trochu dal.

Rok strávil v Německu, kde se staral o duchovní potřeby uprchlíků, uprostřed obrovského množství práce. Svého ducha udržoval díky řádu, který měl během krátkodobého třídenního pobytu v klášteře, „abych změnil prostředí a trochu se vyspal“. Tam poznal španělského bratra Miguela, který mu dal kontakt na Valencii. Provinciál levantské oblasti uměl německy a nějaký čas poté ho informoval, že ho přijmou.

Jakmile se ocitl ve Španělsku, vzal otěže do rukou a začal se učit jazyk a také začal vyučovat. Během 25 ti let učil matematiku, francouzštinu a latinu v řádových školách. Mimo to si udělal doktorát církevního práva, zkoušky dělal v Madridu.

Jeden z jeho koníčků byla hra na varhany. Během svého pobytu v Německu dostal pozvání od českého františkána Leo Barrabase ke studiu na konzervatoři v Římě, ale nešel. Místo toho, aby sloužil Bohu hudbou, se rozhodl věnovat se uprchlíkům, kteří ve velkém množství byli vyhnáni ze svých domovů kvůli válce a po jejím skončení z politických nebo náboženských důvodů. Jen z Československa muselo v letech 1945 až 1947 odejít kolem tří miliónů Čechů mluvících německy (Sudetských Němců).

Na rozdíl od své vlasti, kde byla omezena svoboda pohybu, mohl Polášek udržovat ze Španělska kontakt s českou františkánskou komunitou v exilu. Na pověření řádu a „aby věděli, že na ně myslíme“, třikrát navštívil bratry Jáchyma Procházku a Pavla Maráška, kteří byli v Argentině. Procházka pracoval v leprosáriu Generála Rodrígueze 41 let a tam i zemřel.

________________________

(1) Čornej, Petr. „Dějiny zemí Koruny české I.“ Paseka. Praha 2003.

(2) Něco z toho co posloužilo filmaři „Nové vlny“ Juraji Jakubiskovi, aby obhájil, s vlasteneckými tóny, i když opomíjející historická fakta, roli slovenského národa v těchto bojích. Drama Báthory  bylo doposud nejdražší produkcí v historii české kinematografie.

(3) PIO XI: „Divini Redemptoris“. Řím. 19. 3.1937

11. 05. 2012

Mluv o tom: