Knihovnice z Osvětimi se nepovažuje za hrdinku kultury

Byla zodpovědná za malou oázu zdravého rozumu uprostřed hrůzy nacistického tábora smrti, minimální knihovna, která i když jim ani to nepomohlo přežít, přinášelo jim to alespoň stopu naděje.

Její jméno je Dita Kraus a je jí 82 let. Její příběh popsal spisovatel Antonio G. Iturbe v románu „Knihovnice z Osvětimi“, který vychází z reálných událostí, aby vytvořil fiktivní příběh, ve kterém je ona opravdickou hrdinkou kultury, mající na starosti podzemní knihovnu v koncentračním nacistickém táboře.

Ale skutečná Dita Kraus připouští v rozhovoru v Praze, že se nepovažuje za takovou. „Nebyla jsem nějak zvlášt silná, jen jsem stále měla přesvědčení, že nezemřu, že neskončím v plynové komoře“, vypověděla tato žena, vzpomínající na své těžké dětství.

Kraus přišla do Osvětimi ve věku 13 ti let, pocházejíc ze židovského ghetta v Terezíně, v České republice.

„V Osvětimi byla jedinečná věc. Byla tam kasárna pro děti. A jako dítě jsem byla v té ubytovně a byla jsem zodpovědná za několik knih, které tam byly. Bylo to něco jedinečného, co neexistovalo v jiných koncentračních táborech“, vypráví.

Ve skutečnosti se z těch dvanácti nebo čtrnácti knih vybavuje pouze jednu: „Jsem si naprosto jistá, že tam byla „Krátká historie světa“, britského romanopisce a filozofa H. G. Wellse.

Kraus byla zodpovědná za péči o tyto knihy, „některé bez obalu“, a půjčovat je ostatním dětem, i když potvrzuje, že „knihy nám nepomáhaly přežít.

Nehrály tuto roli“.„Antonio (G. Iturbe) v tomto trochu přeháněl“, už proto, že úkolem románu je, že literatura slouží jako protijed utrpení a pomáhá osvobodit civilizaci od jejich přeludů.

Knihy v Osvětimi, vzpomíná tato osmdesátiletá žena, přicházely z rukou jednoho polského vězně, který vybíral českou literaturu pro děti v baráku 31, když noví vězni přicházeli na rampu a byli oloupeni.

Přesto, uprostřed smrti a strachu, se dětská kasárna v Osvětimi stala jakousi oázou, jak také připomenuto v několika pracích spisovatele Oty B. Krause, také internovaného v koncentračním táboře, kde poznal Ditu Kraus, se kterou se později oženil.

Průchod Osvětimí navždy Ditu poznamenal. „Ztratila jsem celou rodinu: mé rodiče a prarodiče, všechny mé tety a strýce“, lituje.

„Myslím, že když počítáte, kolik lidí bylo posláno do plynových komor, nikdo si to nemůže představit“, vypráví přerušovaným dechem, jakoby měla sevřené hrdlo.

Dokonce i dnes trpí často nočními můrami o tom, co se stalo jednomu z jejich příbuzných: „Můj tchán prošel tím vším, ale nepřežil výběr doktora (Josefa) Mengele. A kvůli němu myslím na tyto věci. A není to rychlá smrt“.

„Někdy mě provází tento pocit, a ztotožňuji se s tím utrpením, které museli mít v plynové komoře, vypadající jako sprchy. A místo vody, přišel plyn a začali se dusit, a křičet a navzájem se trápili“, vzpomíná Češka.

A trpí dnes, vidíce jak „tyto matky držely své děti tak, aby se k nim nedostal jed. Toto zakouším a myslím, že to je jedna z nejhorších myšlenek, které mohou existovat“, dodává.

Kraus dnes cestuje do Barcelony a během svého pětidenního pobytu ve Španělsku se zúčastní prezentace románu od Iturby, vydávané nakladatelstvím Planeta.

01. 10. 2012

One Comment to “Knihovnice z Osvětimi se nepovažuje za hrdinku kultury”

#1  Gustavo Monge napsal/a (12.10.2012 - 13:54)

Dita psala:

Milý Gustavo, ano viděla jsem ten článek a proto jsem vám
psala. Jsou tam dvě základní chyby. Moje rodina samozřejmě
nepochází z gheta Terezín, nýbrž z Prahy. Gheto trvalo jen
od roku 1941 do 1945.
A v Auschwitzu nebyly kasárna. Byly tam dřevěné bloky, které
měly původně sloužit jako stáje. V jednom z nich se
soustředily děti během dne, ale nespaly tam. V noci spali
chlapci s otci a dívky s matkami . Jiné drobné nesprávnosti
nejsou dúležité. Fotky nejsou moc lichotivé, ale s tím se
musím smířit.
To video ve Španělštině je velice dobré.
Zdravím vás. Dita

Mluv o tom: