Hrát symfonii “Z Nového světa” v Praze bylo něco „vzrušujícího“, podle houslisty z Léridy

El leridano Eduardo García interpreta la sinfonía del "Nuevo Mundo" de Antonín DvořákŠpanělský houslista Eduardo García Salas, který hrál v sobotu v Praze se Severočeskou filharmonií, nám vypráví o svých zkušenostech s klavírním koncertem a moll Roberta Schumanna a devátou symfonií „Z Nového světa“ e moll Antonína Dvořáka.
Otázka: Co to pro vás znamená hrát Novosvětskou symfonii ve Smetanově síni Obecního domu?

Odpověď: Zahrát Novosvětskou symfonii ve Smetanově síni Obecního domu sále bylo něco vzrušujícího. V tom sále jsem již hrál několikrát s Českou filharmonií. Vzpomínám si na Dvořákovu 8. symfonii s Eliahu Inbalem na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro v roce 2010. Ale tentokrát byly emoce mnohem silnější. Je to jako když český houslista hraje „El sombrero de tres picos“ od Manuela de Falla v Auditorio Nacional v Madridu.

Otázka: Chápu, že českému publiku může při některých větách běhat mráz po zádech, protože partitura je krásná. Hudebník, který to interpretuje, také zakouší tyto zážitky? Můžeš popsat pro tebe nejkrásnější nebo nejemotivnější moment?

Odpověď: Pokud jde o zážitky, které máte při interpretaci této nádherné symfonie, je těžké popsat to slovy. Jsou to pocity, jenž pronikají do nitra, ale zároveň musíte udržet pozornost po dlouhou dobu, protože je to dílo technicky náročné. Možná, že můj oblíbený moment je sólo pro housle, violu a cello na konci druhé věty, nejen pro svou hudební dokonalost, ale také protože v tento okamžik nehraji a mohu v klidu poslouchat.

Otázka: Je to jiné hrát pro turisty nebo pro zkušené publikum?

Odpověď: Nemělo by to tak být, ale je to nevyhnutelné. Funkce dobrého muzikanta nebo dobrého orchestru je vždy hrát na 100%, ať se hraje pro koho se hraje, ale v praxi je to nemožné. Já bych to přirovnal k přátelskému fotbalovému zápasu. Můžeš hrát dobře, ale nikdy nekopneš jako na oficiálním zápase.

García Salas: "Como en todas las orquestas checas, la cuerda suena fantásticamente bien" Otázka: Co znamená hrát s teplickým orchestrem, jedním z nejstarších ze země?

Odpověď: Teplická filharmonie je mladý orchestr, který se může pochlubit tím, že je jedním z nejstarších v Evropě. 13. prosince 1900 s ní hrál Pablo de Sarasate první koncert Brucha; 7. března 1902 hrál Eugène Ysaÿe Beethovenův koncert; 21. listopadu 1904 Fritz Kreisler zahrál Paganiniho; nebo 27. ledna 1905 zde Richard Strauss dirigoval svého Dona Juana, abych citoval alespoň některé.

V současné době je hlavním sekundistou můj kolega ze školy Tomáš Olšer, který byl téměř před 20 lety ve vesnici mé babičky v Soria a strávil s námi úžasné prázdniny. Jeho syn Jakub je nejlepším střelcem fotbalového týmu v Teplicích, a bude ho třeba sledovat.

Otázka: To není tvůj obvyklý orchestr, jaký je tvůj vztah s teplickým orchestrem? Jak ses tam dostal?

Odpověď: Začal jsem spolupracovat s teplickou filharmonií v návaznosti na jeden zájezd po Španělsku s Českým národním symfonickým orchestrem v roce 2010. Tam jsem se setkal s houslisty z Teplic, a když oni nemohou hrát v Teplicích, volají mne, jestli můžu vypomoct.
Otázka: Jako muzikant, co má tento orchestr jiného, co se týká zvuku? Nebo lze hovořit o jisté osobitosti v interpretaci?
Odpověď: Tak jako ve všech českých orchestrech, smyčce znějí fantasticky dobře. Hodně je znát práce posledního kanadského šéfdirigenta žijícího v Praze Charles-Olivieri Munroe. Nedávno jsem s nimi hrál Šeherezádu na festivalu v Českém Krumlově a byl to luxus moci pracovat s hudebníky této kategorie.

Video: Výňatek z představení s teplickým symfonickým orchestrem

Otázka: Společnost Karla Halíře, kterou jsi založil, připravuje novou akci na září. Co bys o tom řekl?

Odpověď: III. ročník festivalu Karla Halíře má letos tři koncerty: ve Weimaru, kde Halíř žil deset let; ve Vrchlabí a v Praze. Sólisté tohoto roku jsou výjimečné kvality. Houslista Jiří Vodička byl 12 letý, když jsem přišel do Ostravy, studoval u mého profesora Zdenka Goly. V roce 2004 vyhrál ve své kategorii houslovou soutěž Louis Spohr ve Weimaru. Koncert začíná Paganiniho Capriccem n. 24. Klavíristou bude Martin Kasík, také z Ostravy a také výjimečný. Právě teď je na turné v Japonsku. Bude hrát Smetanovy České tance. Koncert v Praze se koná 15. září ve 13. hodin v Sále Martinů na AMU. Bude to upoutávka na to, že příští rok přijede Cuarteto Casals.
Otázka: Nějaký pokrok na projektu vztahujícím se k jednomu z tvých hudebních idolů, houslistovi a skladateli Pablo de Sarasate?

Odpověď: Společnost Karla Halíře pořádá 20. září v 19.30 h v Plzni v Domě hudby koncert na připomínku posledního koncertu, který měl Pablo de Sarasate v Čechách, 13. února 1908. Koncert se bude konat pod záštitou hraběte Michala Podstatzký Liechtensteina.

 

20. 08. 2013

2 Comments to “Hrát symfonii “Z Nového světa” v Praze bylo něco „vzrušujícího“, podle houslisty z Léridy”

#1  Gustavo Monge napsal/a (23.08.2013 - 14:33)

Caro Gustavo:

Te envío un saludo desde Brno y agradezco mucho el enlace que me has enviado. He leído con atención y gusto la entrevista que le hiciste a Eduardo … y he aprovechado de navegar un poco por “Dos Mundos”.

Con respecto al concierto y a las observaciones de Eduardo, ahí van algunas consideraciones “artísticas”.

En primer lugar, me parece que el sábado por la noche fuimos testigos de lo que suele pasar cuando los músicos interpretan “con el alma” alguan pieza. Se produce un fenómeno curioso de unidad.

Un fenómeno de unidad en cada músico en particular: sus ojos, sus manos, su respiración y su mente están puestos total y únicamente en la interpretación de la música (es la concentración a la que se refiere Eduardo)

Un fenómeno de unidad entre cada uno de los músicos y el director: las miradas de todos convergen en la batuta para pulsar la nota en el momento justo; los movimientos físicos de los músicos están en armonía con el ritmo de la música que interpretan y es posible observar una verdadera “marea” que recorre a la orquesta armoniosamente (es la labor importantísima del director que menciona Eduardo).

Luego se produce un fenómeno de unidad de toda la orquesta con el compositor de la pieza. Las notas de la partitura vienen a ser el medio a través del cual los músicos entran en contacto con aquella misma realidad sublime que inspiró al compositor. El compositor con su capacidad genial de síntesis fue capaz de capturar en las notas, sentimientos y emociones muy profundos, difíciles de expresar en palabras (literlamente, inefables): son los mismos sentimientos y emociones que experimentan los músicos durante la ejecución.

Por último, está el fenómeno de unidad con el auditorio. El público también puede experimentar fuertemente aquello que experimentó el compositor y que durante la ejecución experimentan los músicos.

De esa forma es fácil concluir que la causa de esa unidad, no puede ser otra cosa, sino la belleza … y en consecuencia el fruto es el bien para el espíritu que se manifiesta en un cierto gozo interior. Es lo que en terminología clásica llaman el unum, el pulchrum y el bonum … propios de una auténtica obra de arte.

Bueno Gus, espero no haberte aburrido con esta consideraciones estéticas.

Un fuerte abrazo,
Alfonso de Hamelin

#2  Mª Angeles Salas Bravo napsal/a (02.09.2013 - 11:58)

Fantastico ¡¡ la entrevista, y las opiniones de Alfonso.
Eduardo eres increible, cuidate , un abrazo

Mluv o tom: