Duch Marie Manrique de Lara se objevil v Litomyšli

El espíritu de María Manrique de LaraPíši tyto řádky, protože v posledních týdnech se stala řada okolností, bez toho abych je vyhledával, kolem aragoneské šlechtičny María Manrique de Lara y Mendoza, osobnosti vzdálené v čase, ale zajímavé pro současnost.

Ta přišla do českých zemí v polovině XVI. století a zanechala zajímavý odkaz, mimo jiné, zázračnou sošku Pražského Jezulátka, kterou předala své dceř

i Polyxeně jako svatební dar.

Manrique de Lara spojuje, myslím, tuto bohatou mozaiku Španělů a Španělek, jenž tu zapustili kořeny kvůli pracovním povinnostem, v jejím případě jako dvorní dámy Marie Rakouské.

A byla to, stejně jako další její krajané, postava okrajová, jako Cid, s tímto darem přizpůsobivosti jiným náboženským, kulturním, gastronomickým a vůbec zvykům obecně.

První okolnost, při které se hovoří o této rodačce z Aragonu byla noc “a la española”, jenž se konala v Litomyšlském paláci a kterou organizovala uplynulého 31. srpna kastelánka Zdeňka Kálová.

Johanes, el paje que nos guió por el palacioV Litomyšli žila španělská šlechtična spolu se svým manželem Vratislavem z Pernštejna a četným potomstvem.

Pernštejn byl nejvyšším královským kancléřem nebo prvním ministrem, a přestavěl středověký hrad na sídlo tohoto starobylého rodu. Místo s tradicí, o tom není pochyb, že mnoho let poté, v roce 1999, bylo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Na “španělském” večeru nechybělo víno z Rioja, latinskoamerická hudba, čokoláda s churros a přesvědčivá dramatizace života na zámku.

Vedeni pážetem Johannesem procházeli návštěvníci komnatami, počínaje kaplí zasvěcené svaté Monice – možná, aby byl zdůrazněn význam modlitby- , a pokračujíce do hudební místnosti a jídelny.

Vysvětlení podávala hospodyně, Anna z Drstinic; služebná Žofinka; jedna z mladých komtes z Pernštejna; a také vlídná služka Agatha.

Vyprávěly příběhy ze života tohoto místa, domácí jídelníček – kuře, holub, divočák nebo výborné koláče- a rozveselily nějakým hudebním kouskem a nabízely koláčky.

A že ti přítomní byli “mimořádní návštěvníci”, bylo dostatečným důvodem, aby pobavily jak se sluší na pohostinnost lidí tohoto městečka.

El palacio renacentista de Litomyšl al atardecerV tanečním sále se nám zjevila jako duch šlechtična Manrique de Lara, oblečená ve smutku, ale velmi elegantní.

A vyzvala návštěvníky, aby “udržovali dobré návyky, a ne jako Giacomo Casanova,” bonviván, který žil dvě staletí po ní. Něco, co toto divadélko nemělo místo ve scénáři, protože Manrique de Lara je oslovovala z věčnosti.

“Litomyšl bude vždy v mém srdci,” se objevilo také na rtech šlechtičny, tudíž musí to být slovní spojení, které se objevuje v její korespondenci.

Na dvoře zatím zněly písně hudební skupiny Caravana, kterou tvoří dva Peruánci a jedna česká sólistka.

“Je to nový projekt. Saša (Alexandra Davila), která má na starosti skupinu a zpěváka, se začala zajímat o latinskou hudbu, a požádala nás, abychom to provedli”, řekl Vlado Urlich z Limy.

Ulrich žije v České republice už čtyři roky a mimo působení v různých souborech, jako je Caravana a Vivaldianno, má svůj vlastní projekt, “Vlado Ulrich World Music with Andean Flutes”, který se sestává z fúze peruánské hudby s hudbou z celého světa.

Churrros byly další z lákadel na setkání, a to díky kiosku instalovaném Miroslavem Otevřelem z Brna.

Žil ve Španělsku čtyři roky a vrátil se do vlasti před pěti lety, s nápadem získat úspěch s tímto produktem: “Na začátku jsme měli velký úspěch při prodeji na vánočních trzích”, vzpomínal.

No faltaron los churrosNa těch prvních vánočních trzích v roce 2009, na náměstí Svobody v Brně, prodal téměř tunu těsta a teď chtějí mít dvě místa a jít na veletrh v Praze a otevřít obchod.

Otevřel potvrzuje, že “existují i jiné společnosti, ale nenazývají to churros. Říkají tomu “Pikle”, a nedělají to moc dobře, protože to nejdůležitější, je těsto”.

Uznává, že ” to vyžaduje určitý čas pro propagaci”, výrobku, který není moc známý. Dokonce se podává se skořicí a kořením.

Druhou okolností, která mě přiměla k napsání tohoto článku byl zajímavý portrét Viléma z Rožmberka, který publikoval deník “Právo” ve svém magazínu ze 14. září.

Rožmberk se oženil, ve čtvrtém manželství, s Polyxenou z Pernštejna, dcerou María Manrique de Lara. Autorka, Lenka Bobíková, mluví o Polyxeně jako o ženě “krásné a inteligentní”, určitě některá z charakteristik její matky, a o svazku jako “nádherném manželství s dobrou rozvahou”.

Třetí okolností bylo, že mi padla do rukou ročenka Národního muzea, řada C z roku 2012, se článkem Anežky Baďurové o Pražském Jezulátku, tištěných zmínkách o Jezulátku před rokem 1800.

Baďurová, jak bylo řečeno v předchozím článku v “Dos Mundos”, nenachází téměř žádné odkazy v tiscích před tímto datem, s výjimkou příběhu Jezulátka napsaného jedním karmelitánem (otec Emerich od sv. Štěpána, představený kláštera Panny Marie Vítězné).

El grupo Caravana. De izda a dcha, Carlo Zegarra, Saša Dávila y Vlado UlrichAle o knize od Emericha česká knihovnice a bibliografka uvádí, že má nedokonalé vědecké podklady.

Bez ohledu na původ “Jezulátka”, jak je známo v českých zemích, Baďurová připomíná, že existuje bula papeže Sixta V. z roku 1587, kde se stanovuje norma, jak ji uctívat.

V tomto roce byla, shodou okolností, svatba Polyxeny s Vilémem z Rožmberka, což je pro autorku “zajímavá náhoda”.

Bez toho, abychom se pustili do debat o původu sošky, je jisté, že jeho uctívání a zbožnost je veliká a “Jezulátku” jepřipisováno mnoho přímluv.

19. 09. 2013

Mluv o tom: