Melibea v romantických románech na sebe upozorňuje svou nepřítomností, říká spisovatel Martín Garzo

Gustavo Martín Garzo en el Instituto Cervantes de PragaŠpanělský spisovatel Gustavo Martín Garzo dnes navštívil Instituto Cervantes v Praze, kde se zúčastnil sympozia o lásce v románu, a který také glosoval “La Celestina” a konstatoval nedostatek ženských postav stylu Melibea v literárním světě.

Martín Garzo se vrátil do města na Vltavě poté, co napsal prology k několika španělským vydáním děl Franze Kafky a využil svůj proslov k vyzdvyhnutí jeho “velké oddanosti” básníku Vladimíru Holanovi, jenž je také pražským rodákem.

Město se proto, kvůli těmto dvěma spisovatelům stalo “milované dříve než ho poznal”.

Národní cena za literuru (1984), Priemio Nadal (1999) a Národní cena za dětskou literaturu (2004), rodák za Valladolidu věnoval mnoho stránek lásce, tématu, který označil jako “klíčovou zkušenost” a do ní vložil své jemné analýzy psychologa.

Mimo “klíčových zkušeností, ke kterým se nechceme vracet”, a které předpokládají “hledání hodnot, co dává životu smysl”, se také odkazoval k této lidské schopnosti vztahu jako “mysteriu”.

Řekl, že v lásce “tváří v tvář setkáváme s mysteriem v tom druhém: Kdo jsi ty?”.
Ale také objasnil, že láska není jen předmětem literatury, ale nezbytným tématem, protože umění psát je “aktem lásky”.

A citující Ernesta Hemingwaye, řekl, že “nemůžete psát bez toho, aby jste nebyl zamilovaný, pokud milujete příběh, který budete vyprávět”.

Odvolávající se na španělský román uznal, že s láskou “se nezachází dobře” od Zlatého věku, jakmile byla opuštěn vznešený talent, který zanechal Cervantes, a dal se na cesty “pikareskního naturalismu”.

Láska, podle jeho názoru, byla malována pikareskními tahy s “s tvrdým a elementárním pohledem na člověka, nízkého, instinktivního, primitivního, sobeckého”.

Martín Garzo vysvětlil, že je jen málo postav jako Melibea (s odkazem na jednu protagonistku z “La Celestina” od Fernanda Rojas), které ospravedlňují španělskou literaturu s typickými ženskými atributy, ačkoliv jsou výrazné výjimky jako Lope de Vega a Benito Pérez Galdós.

Na rozdíl od Calixta, Melibea nespěchá vzdát se vášni lásky, v jeho tělesném smyslu a raději chce zakoušet především další aspekty tohoto vztahu.

V následné diskusi se objevila zajímavá témata, jako jsou “oběti lásky”.

Podle právního zástupce Pabla Guerrero, existuje mnoho lidí, kteří se nechají “oklamat” sériemi románů, které se snaží být manuály lásky, ale v této oblasti je jednoduché skončit zmítaný v životě v jeho různých verzích (roztříštěný, kořistí nenávisti nebo jako věčný mládenec).

Martín Garzo přikývl, ale uznal, že: “Jak se může žít bez hledání tohoto světa hloupých slibů, což je láska? Stojí za to žít bez těchto momentů?”.

La profesora Dora Poláková y el escritor y periodista Marek TomanPoté uvažoval, zda nynější rozvodové smýšlení může způsobit ztrátu platnosti románu.

“Kdyby se Anna Karenina mohla bez problému rozvést před pěrsburgským soudem, co by se asi stalo”, uvedl ředitel ústavu Ramiro Villapadierna.

Badatel Sigfrido Vázquez se zeptal, jak se slučuje láska a nové technologie, aby se udržel láskyplný vztah na dálku.

Byly tam také otázky o tom, zda je možné psát o lásce v abstrakci, bez osobní zkušenosti.

“Romány vyživuje život a nikdo nemůže napsat milostný příběh, pokud neví, co je to láska, pokud nepocítil nevyhnutelné selhání lásky”, řekl spisovatel.

A, pokud jde o rovinu reálného života, vyvodím jedno morální ponaučení: je “klíčem přinést lásku ke snídani”, z rutiny všedních dnů, lakmusovým papírkem je obvykle soužití, protože láska má nebezpečí a riziko “přesahovat realismus”. “To je fantasický rozměr”.

Možná byla opomenuta otázka o významu “morální jasnosti” v milostných vztazích, jako odraz společnosti v níž jsme ponořeni.

Podle feministické spisovatelky Evy Illouz, která analyzovla ve své knize “Proč láska bolí. Sociologické vysvětlení”, mnoho současných vztahů mezi muži a ženami, dospěla k závěru, že “postrádají ’morální jasnost’, jenž měly romány v minulosti”.

Zejména se zaměřuje na díla anglické spisovatelky Jane Austen – stěžejní autorka ve vývoji moderního románu- a porovnává je s mnoha současnými fikcemi, které odhalují obavy mnoha mužů ze závazku, “něco, co má rozměry celosvětové paniky”, říká.

To, podle ní, zanechalo ženy v situaci velmi strukturálně nevýhodné.

Stručně řečeno, v literatuře stále chybí Melibea, nejen ve španělské, jak poukázal i spisovatel a novinář Marek Toman, když připomínal práci svého geniálního protějška Milana Kundery.

Ani muži nejsou mnoho nápomocni v této oblasti, jak se odráží v současných literárních fikcích, i když toto přesahuje to, co bylo projednáváno na sympoziu, a je to spíše problém společnosti, jenž odmítá hegemonní mužství minulosti a podporuje jiné mužství, více ženské.

Martín Garzo:

21. 11. 2013

Mluv o tom: