Syfilis, tyfus a záškrt, nejrozšířenější onemocnění renesance

El doctor en Medicina y Cirugía Justo Hernandez, de la Universidad de La LagunaSyfilis, tyfus a záškrt byla z nejrozšířenějších onemocnění v období renesance, v období kontrastů, které spojovalo vyvyšování přírody a člověka, spolu s hladomory a přelidněním, to co bylo živnou půdou pro smrtelná onemocnění.

O původu a vlivu těchto věcí a dalších běžných onemocnění té doby se zabýval na konferenci v Praze profesor Justo Hernández, odborník na dějiny medicíny na Universidad de la Laguna (Kanárské ostrovy, Španělsko).

Tomu, jenž sdílí zájem o renesanci a může se ponořit do dokumentů z těchto let, neuniknou časté zmínky o neduzích, kterými naši předkové trpěli.

Nemoci, které se v mnoha případech nemohli určit lékařsky a dali možnost k řešení, jejichž účinnost také zůstala bez ověření.

Otoky, vyčerpanost, horečky a další nemoci a poté léčba na základě pocení, pouštění žilou a léčení trním, byly na denním pořádku na evropských dvorech v XVI. století.

V případě Prahy stačí jen citovat Juana de Borja, velvyslance Filipa II. v českém hlavním městě, který napsal 30. března 1580 o těchto tématech svému panovníkovi.

Sděloval, že Rudolf II., svatý římský císař a český král, začal svou “léčbu ostružníkem”, jehož sirup se používal proti bolesti v krku.

“Má v plánu dokončit ji v předvečer Velikonoc”, vysvětluje Borja, a dodává, že císařovna María, matka Rudolfa a sestra Filipa, také ho následuje v léčení, ale dosud se ji podařilo “vypotit se velmi málo”.

“Jsem zděšen, jak mohli tito panovníci vytrpět tolik očist a léků, které jim dávali proti nemocem a že mohli vůbec chodit”, lituje diplomat.

Nejpravděpodobnější je, že ony záněty krku byly obyčejné záněty mandlí (angíny), nebo se mohlo jednat o záškrt, také nazývaný “mázdřivka”.

Toto je následkem jednoho zárodku, který se množí v membránách hltanu a jenž dusí, protože ucpává nosní otvory a krk.

Záškrt “byl velmi maligní až do XIX. století, kdy byl vynalezen sirup proti záškrtu”, řekl Hernández.

Na evropských dvorech a mezi obyčejnými lidmi bylo také mnoho případů syfilis.

Tato nemoc “nepřišla ani z Ameriky ani ji nepřinesli Evropané, ale existovala již na obou kontinentech”, a to co se stalo je, že “byla obzvláštně nakažlivá v období renesance, kvůli povýšení přírody a člověka”.

Syfilis způsobuje bakterie (Treponema pallidum), která se přenáší pohlavním stykem a něže trvat několik let.

“Vytváří kožní léze, těžké bolesti kloubů, vysílení a neurosyphilis”, upřesnil Hernández.

Třetí nejrozšířenější nemocí v té době byl také břišní tyfus, nazývaný též “hlavnička”, přenáší se baktérií Salmonella Typhi a způsobuje vysoké horečky.

„Šíří se v dobách hladomoru a přelidnění“, řekl akademik.

Léčba proti těmto nemocem byla často založena na pouštění žilou, což odpovídá poněkud rudimentální vizi na nemoc.

Justo Hernández impartió su conferencia en la I. Facultad de Medicina de Praga„Pro ně byly nemoci změnami tělních tekutin. Pouštěli si žilou a odváděli tekutiny, které to vyvolávaly“, vysvětluje Hernández motiv boje proti nemocem pouštěním žilou.

Toto se praktikovalo v loketní jamce nebo v jiné určité oblasti, pijavicemi, „ale to nefungovalo a pravděpodobně se způsobilo mnoho úmrtí“, potvrdil, což neznamená, že se to dnes nepraktikuje u domorodých národů.

Proti syfilis se také používalo mercurium, rtuť, jehož „velkým zastáncem“ byl švýcarský lékař Paracelsus, řekl také Hernández.

Podle profesora z Guipuzkoa, byl Paracelsus první, jenž zastával chemickou medicínu, jako používání rtuti proti syfilis a odsoudil používání rostliny guajaco přivezené z Ameriky, která se také používala proti této pohlavní nemoci.

Konferenciér také připomněl, že „Španělsko přineslo do Ameriky neštovice“, které zabily mnoho domorodců epidemiemi, protože indiáni neměli imunologickou paměť.

„Nebylo to naschvál“, snad na rozdíl od „bakteriologické války“ při kolonizaci severního kontinentu, když „Angličané rozdávali přikrývky indiánům, které byly kontaminované neštovicemi“, v XVIII. století, připomněl také.

Příznaky neštovic byly velmi vysoké teploty, vyrážka a cerebrální komplikace.

Pokud indiáni umírali na neštovice, tak objevitelé podléhali dysentérii, kterou získali z vody a jenž parazitoval ve střevech.

„Indiány to nepostihovalo, zatímco malárie ano“, upřesnil.

Profesor pak zdůraznil důležitou úlohu Španělska v medicíně a „zelenou revoluci“, jenž vedla k objevu a první vědecké expedici do Mexika zorganizované Filipem II. (1570), odkud je známo rajče, tunera (kaktus), peyotl (halucinogenní houby).

A pak je to chinovník, první účinný lék proti horečce, který byl získáván z jednoho stromu v Peru a přivezen v XVIII. století.

19. 12. 2013

Mluv o tom: