Španělsko bylo podle oceněné hispanistky “zakázanou a nedosažitelnou zemí”

Jako “zakázané a nedosažitelné území”, nebo paradoxně jako “pro nás nejvzdálenější země”, tak připomněla svůj pohled na Španělsko před Sametovou revolucí československá hispanistka Anna Mištinová poté, co ji byla dnes udělena cena za civilní zásluhy krále Juana Carlose I.

“Přiznám se, že to bylo velké překvapení”, řekla dojatě Mištinová k velkému počtu zástupců českých hispanistů, kteří se zúčastnili slavnostního předávání cen v rezidenci velvyslance Španělska v Praze.

Novinářka a překladatelka Blanka Stárková byla druhou oceněnou, v tomto případě oficiálním křížem Řádu Isabely Katolické, a stejně jako Mištinová, “za uznání její práce na podporu vztahů mezi Českou republikou a Španělskem”, řekl velvyslanec Pascual Navarro.

Je to paradox, přiznala Mištinová, protože země Latinské Ameriky byly na počátku její akademické kariéry mnohem přístupnější než “kolébka španělštiny”.

Během napjatých vztahů mezi Československým socialistickým režimem a diktaturou Francisca Franca “jsme nemohli tam cestovat, a dělali jsme to díky knihám, které byly křídly naší představivosti”, řekla akademička, ředitelka odboru hispánských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Ale uprostřed těchto restrikcí, jsem mohal získat představu o tom, kolik různorodostí jazyka Cervantes existuje.

“Byla jsem ohromena jeho obrovským bohatstvím, silou a univerzálním významem”, řekla odbornice, se 40ti lety výuky za sebou, a specialista na latinskoamerickou španělštinu.

Také poukázala na problémy, kterým čelila při otevírání novým myšlenkám při hnutí známému jako Pražské jaro (1968), jenž bylo násilně umlčeno, a tím se uzavřely i možnosti ne málo akademickým intelektuálům.

To bylo v době, když Mištinová musela učit v Domě kubánské kultury, místo španělsky mluvícího světa, který se objevil po revoluci Fidela Castra.

“Dávala jsem tam hodiny kurzů španělštiny, když jsem nemohla pracovat na Univerzitě po 68. Byla tam knihovna s výstavním sálem, která také umožňovala filmové projekce”, vysvětlila.

Ve svém projevu Mištinova zmínila zakladatele moderní české hispanistiky, citovala Oldřicha Běliče, Oldřicha Tichého, Josefa Polišenského a Josefa Dubského, a nesmíme zapomenout zmínit jejího učitele Josefa Forbelského, “který mi dal první impuls ke studiu filologie”.

Též připomněla návštěvu Dona Felipe, prince Asturského v Praze v květnu 2001 při příležitosti na “účasti setkání se španělskými vědci, na neformální spontánní diskusi”.

Mištinová se také zmínila úsilí najít místo pro Institutut Cervantes, na první dvojjazyčné škole na Budějovické (Praha), a na dary knih pro Ústav románských studií, centrum, které pro své bibliografické fondy “patří mezi nejlepší a největší ve střední Evropě”.

Mezitím, Blanka Stárková vyjádřila svou vděčnost učiteli Polišenskému, Běliči, Tichému a Hedvice Vydrové, přičemž uznala, že nebyla “vždy moc disciplinovaná” v hodinách výuky.

Vysvětlila, že “od 60tých let jsem překládala španělskou a latinskoamerickou literaturu, a vždycky jsem měla štěstí na dobré autory”, mezi nimiž byli Julio Cortázar, Miguel Delibes, Gabriel García Márquez, nebo v současné době Javier Marías.

Ale bylo to mimo akademickou půdu, kde se objevil její zájem o žurnalistiku.

Podle Stárkové, “novináři nikdy nevyrostou od malička, ani žádnou školou”, takže její setkání s touto profesí spíše odpovídá “náhodě”.

“Byla to životní šance, když jsem na konci 60. let hledala nějakou práci. Byl to těžký rok po roce 68. Můj přítel (hispanista a kolega z fakulty Vít Urban) pracoval v Radiu Praha v latinskoamerických vysíláních”,vzpomínala.

“Začala jsem pracovat tam, myslejíce si, že za pár měsíců to nechám. A to byla práce na celý život”, dodala Stárková, která střídala žurnalistiku s překladem, a toto druhé díky “podpoře”, jenž získala od básníka, překladatele a spisovatele povídek Pavla Šruta.

Tak se dále v Radiu Praha kontaktovala se španělskými emigranty, kteří tam pracovali, i když “nepracovali jsme přímo ve španělštině, protože oni měli svůj vlastní servis ve španělštině. Ale spíše se Chilany, kteří byli vyhnáni po převratu Pinocheta“.

Mezi nimi citovala Pilar Barahona a Ronalda Carasco, kteří po obnovení demokracie ve své vlasti se vrátili do své rodné země v Jižní Americe.