Arcivévoda zavražděn v Sarajevu chtěl přenechat moc národům monarchie

El archiduque Francisco Fernando y su mujer, Sofía ChodekArcivévoda František Ferdinand d’Este zavražděn v Sarajevu v roce 1914 měl jasno, že se musí přenést pravomoc na národy, které tvořily monarchii, omezit pravomoci Budapešti a Praze přidat, řekl to jeho pravnuk, Nikolaus Hohenberg.
Hohenberg byl v Praze účasten na konferenci a slavnostně zahájil výstavu “Kapka, která převrhla pohár,” nainstalovanou na Instituto Cervantes ke stému výročí Velké války.

“Cítil, že to bylo nemožné udržet loajalitu svých poddaných v tomto velkém státě, tak mnohonárodním, pokud se bude řídit centralisticky”, řekl v rozhovoru Hohenberg, který má rakouské státní občanství a pracuje jako finanční poradce v Londýně.

Arcivévoda chtěl zachovat monarchii, aby se nerozbila na kousky”, něco, což bylo plánované dát více práv Čechům. Byla to historická anomálie, že císař František Josef nebyl korunován v Čechách, protože všichni Habsburkové byli korunováni českými králi”, dodal 53 letý potomek.
Dalším bodem na pořadu jednání následníka Rakousko-uherského trůnu bylo “poskytnutí větší autonomie Slovanům na jihu, Chorvatům, Srbům, Bosňanům a neměl vůbec v úmyslu udržovat tento druh centralizovaného řízení”, jak bylo rozhodnuto v roce 1848 “dvouhlavou” monarchií, s tím, že v čele monarchie měl být rakouský císař a maďarský král.

Pokud něco František Ferdinand zejména pociťoval, podle Hohenberga, bylo”, že by měl rozbít nadměrnou centralizaci Maďarů, kteří řídili stát na vlastní pěst, který byl velmi maďarský a s odlišnými menšími národnostmi pod jejich vládou nebylo zacházeno moc dobře”.

Ne vždy našel podporu ve vladařské rodině, kde německá a maďarská strana měla silné nacionalistické prvky. Mimoto reformy jenž chtěl udělat byly přehnanými návrhy, a to také pro starého císaře Františka Josefa I., jak uznává vnuk.

Nikolaus Hohenberg en el Instituto Cervantes de Praga“Císař byl příliš starý na to něco měnit a to mu přinášelo netrpělivost s tím, že někdy ztrácel otěže,” řekl jeho potomek.
Hlavními odpůrci v rodině byli členové vlivné větve Habsburků z Těšínska, ze které pocházela královna Španělska a matka Alfonse XIII., María Cristina.

Hohenberg se shoduje s československou historiografii, v níž D’Estemu neodpustili to, že uzavřel morganatický sňatek -mezi nerovnými –s českou hraběnkou Žofií Chotkovou.

“V jeho rodině byla jeho volba ženy viděna jako něco nemyslitelného, protože rodinné zákony byly velmi přísné. Ale on cítil, že by chtěl tuto ženu a byl ochoten vzdát se všeho, včetně práva na trůn”, říká.Ale císař František Josef si uvědomil,

že to byl člověk talentovaný a “nechtěl, aby ho vyloučit z nástupnictví a dospěl k tomuto kompromisu”, že děti z tohoto manželství nemohou zdědit korunu, připomíná také.

Nicméně, jak uvádí Hohenberg, “bylo jasné, že arcivévoda byl velmi nespokojen, s tím, jak jeho rodina ne vždy zacházela s jeho manželkou s respektem, jak očekával. A to také nebylo snadné ani pro ni”.

To vedlo rodinu k izolaci od vídeňského dvora a vytvoření si svého vlastního života na zámku Konopiště u Prahy, kde se narodili děti Žofie a Ernst.

V lidových představách se D’Este jeví jako tvrdohlavý, popudlivý muž, fanatik lovu a důkazem toho je více než 800 loveckých trofejí v chodbách jižního křídla zámku Konopiště.

Tento muž s vážnou tváří, když se objeví zobrazen ve vojenské uniformě jako nejvyšší armádní velitel Rakoskouherského vojska, je jiný na fotografiích “off the record”, kde se může vycítit “jeho velký smysl pro humor”.

“Poznali jsme ho jako přátelskou osobu a otce rodiny. Milujícího manžela. Výborného otce. Své syny bral s sebou když cestoval. Miloval svou rodinu. A to podává jiný obraz“, říká.

De izda. a dcha., Johanna Hohenberg, Nikolaus Hohenberg, Teresa Hohenberg, Marie-Elisabeth Hohenberg nee Gräfin von Westphalen zu Fürstenberg, Sophie Hohenberg y Karl HohenbergS koncem monarchie v roce 1918 a vznikem nových středoevropských republik (Rakousko, Československo, Maďarsko a Jugoslávie), jen nejstarší dcera arcivévody mohla zůstat v Čechách, po svatbě s místním šlechticem.

Její bratři Maximilian a Ernst byli vyhoštěni – Žofie to udělá v roce 1946 – a pak čelit těžkostem koncentračního tábora po záboru Rakouska nacistickým Německem.

Vydědění, když se museli vzdát jména Habsburg a svého majetku v Čechách, čelili těžkostem exilu a koncentračních táborů, Hohenberg dnes přiznává, že “nemáme pocit ublížení.”

Poté, co byl zbaveni majetku “nikdy to nebylo tématem,” ale bylo to spíše pokračování “paradoxu”.

Paradox, který začal s arcivévodou, jenž navzdory všem překážkám, “miloval” svou rodinu a řekl si sám sobě: “Je to, co je, a je mi to jedno”.

Rovněž je třeba poznamenat, že děti arcivévody si udržely vazbu a a blízký vztah se svými rodnými Čechami a také určité vazby s hispánským světem.

Něco, co se projevilo v nečekaných okamžicích. “Vždy, když byl fotbal, tenis nebo lední hokej, ona (Žofie), podporovala český tým. Ivan Lendl byl jeden z nich. Není o tom pochyb”.

Maximilian také udržoval vlastenecký plamen stále hořící. “Můj dědeček chodil ve Vídni pravidelně do kostela pro Čechy, kde byla česká mše. Hovořil plynně česky až do své smrti. A o vánocích zpívali typické české vánoční koledy”.

Pokud jde o španělskou stopu, Hohenberg připouští, že to byla spíše náhoda.

“Já a moje sestra (Henrietta) jsme strávili šest let v Argentině když jsme byli děti. Můj mladší bratr (Maximilian) se narodil v Buenos Aires, ale my ji opustili, když mu byly dva roky”, poznamenal.

A mimo to, dodává Hohenberg, oba mí prarodiče a rodiče jeli do Španělska na svou svatební cestu”.

27. 06. 2014

Mluv o tom: