Ferdinand I. ve svědectvích o jeho nemocech, smrti a posledních rozloučeních

Fernando de Habsburgo en su juventud25. července 1564 umřel ve Vídni na důsledky onemocnění tuberkulózou císař  Ferdinand I. Tento rodák z Alcaly de Henares vládl českým a uherským zemím a rakouskému arcivévodství. Do dějin se zapsal jako zakladatel dunajské monarchie Habsburků, jejíž existence ukončila až 1. světová válka.

Václav Bůžek, profesor na Jihočeské univerzitě, napsal obsáhlý článek na toto téma. Otištěn bude ke konci tohoto roku českým historickým časopisem. Níže přikládáme stručný souhrn.

***

Ačkoli opakované záchvaty horeček, zimnice, kašle a chrlení krve omezovaly podle svědectví diplomatů, dvořanů a zpravodajských agentů od konce roku 1563 výkon každodenních vladařských povinností Ferdinanda I., předal vážně nemocný panovník vládu nad Římsko-německou říší a zeměmi habsburské monarchie svému nejstaršímu synovi teprve v dubnu 1564.

Poslední měsíce svého života neopouštěl ložnici ve vídeňském Hofburgu, kde se duchovně připravoval na klidný odchod z pozemského světa.

K lůžku přicházel Maxmilián II. s královnou Marií, arciknížata Ferdinand a Karel, nejbližší dvořané, osobní lékaři a hudebníci.

Zřejmě nejvíce času strávil v blízkosti Ferdinanda I. jeho zpovědník Matthias Sitthard.

Když osobní lékaři panovníka poznali, že se jejich léčebné postupy minuly účinkem, hledali od přelomu května a června 1564 poslední naději na zlepšení jeho kritického zdravotního stavu v božím zázraku.

Přestože římský císař, český i uherský král a rakouský vévoda zemřel 25.

července 1564, konal se jeho pohřeb teprve o třináct měsíců později, a to 6. a 7. srpna 1565 ve Vídni a 21. a 22. srpna 1565 v Praze.

Neustálé odkládání termínu posledního rozloučení nezpůsobovala nesvornost mužských potomků zesnulého středoevropského vládce, ale souviselo se zhoršeným zdravotním stavem Maxmiliána II. a sílícím vojenským napětím v Království uherském.

Pohřební slavnosti sloužily k poslednímu rozloučení s biologickým tělem mrtvého panovníka a současně k vytváření obrazu jeho nesmrtelného sociálního těla.

Při vystavení ostatků na castrum doloris, během smutečního průvodu Vídní i Prahou a zádušní mše v chrámu svatého Štěpána i chrámu svatého Víta vstupoval Ferdinand I. do kolektivní paměti jako křesťanský rytíř, moudrý a spravedlivý vládce nad rozlehlým územím ve střední Evropě, kde po jeho biologické smrti převzali z boží vůle vladařskou moc pozůstalí synové.

Retrato del Rey de Romanos Fernando I, de Antonio MoroV dramaturgii posledních rozloučení a řeči použitých symbolických prostředků se zřetelně zrcadlila inscenace triumfu věčnosti nesmrtelného vládce spjatého s nebeskou klenbou a oslava nepřetržité tradice křesťanské vlády habsburské dynastie.

Zvláště scénář posledního rozloučení s Ferdinandem I. ve Vídni byl vzorem pro uspořádání smutečních slavností jeho nejstaršího syna Maxmiliána II. v hlavním městě Království českého 22. a 23. března 1577.

I při přípravě posledního rozloučení s Rudolfem II., které se konalo v Praze 1. až 3. října 1612, argumentovali nejvyšší zemští úředníci výpravnými pohřby Ferdinanda I. a Maxmiliána II., neboť reprezentativní pohřební obřad panovníka byl v jejich očích očekávaným stereotypním rituálem, při němž smuteční oslava sociálního těla nebožtíka srozumitelně potvrzovala nepřetržitost a boží řád.

Teprve následný srovnávací výzkum umožní odpovědět na otázku, jakým způsobem rituál posledních rozloučení s Ferdinandem I. ovlivnil průběh pohřebních slavností jeho dalších synů, arciknížete Karla ve Štýrském Hradci a arciknížete Ferdinanda v Innsbrucku.

25. 07. 2014

Mluv o tom: