Zemřel hispanista Bohumil Baďura, člověk milého pohledu a historické preciznosti

Bohumil Baďura (dcha.) y Sigfrido VázquezV neděli 21. září po poledni zemřel historik a iberoamerikanista Bohumil Baďura. Byl – tak si ho ponesu v paměti – člověkem milého pohledu, trpělivého úsměvu a historické preciznosti.

Zněly zvony kostela sv. Václava v Bohnicích a on byl doprovázen svou ženou Anežkou. Báječně doprovázen, i když ona bude vyčerpaná. Po jeho boku dnem i nocí během týdnů utrpení. Nakonec mu zůstaly síly jen k tomu, aby zatoužil přeskočit do věčného odpočinku.

Poslední rozloučení bude na hřbitově ve Strašnicích v pátek 26. září ve 13:20.

Bohumil byl člověkem, který mě uvedl do španělsko-českých vztahů v novověku. Tématu, které vzbudilo zájem a polemiku mezi akademiky, od Bohdana Chudoby až po Pavla Marka, přes Josefa Polišenského, Josefa Opatrného, Vladimíra Nálevku a samotného Baďuru. A něco o tom, že zůstává ještě mnoho co říct.

Vzpomínám na jeho trpělivé vysvětlování, autentické přednášky v kavárně Slavia nebo na starých pražských hradbách, u Písecké brány. Z jeho strany to byla milá pozornost a pro mě nejlepší úvod do tohoto tématu.

Byly to chvíle intenzivních vztahů mezi Českým královstvím a Španělskem. Něco, co velmi dobře znal. Mluvil o osobnostech, jako byl kardinál Ditrichštejn, vyslanec Khevenhüller a další, jako kdyby byly ještě naživu. A dal jim možnost se bránit.  Bohumil byl poctivý vypravěč dějin.

Dále si vybavuji jeho práci o Beatrix z Ditrichštejna, markýze z Mondejaru. Byl to její první životopis. Filigránská práce, minuciózní. Poslal mi ho krátce potom, co vyšel z tiskárny.

Vzpomínám na příjemný dojem, který si odnesl od jeptišek z kláštera Santa María del Corpus Cristi (bosé karmelitánky) v Alcalá de Henares, kde pobývala Beatrix. Nabídly mu sklenici horkého mléka, aby se nenastydl, zatímco bádal v archivu. Bylo to gesto, které zahřálo. A on to vyprávěl s opravdovou vděčností.

A také si vybavuji jeho reakci, když jsem mu poslal práci o vyslanci Juanovi de Borja (Praha, 1579-1581). Chtěl jsem, aby ji viděl publikovanou, ale nemohlo tomu být. Věděl jsem, že jedním z jeho snů bylo dostat badatelské stipendium do archivu v Simancasu, kde by oprášil Borjovy stohy.

Anežce a jejich dětem srdečné pozdravy a moji upřímnou soustrast.

24. 09. 2014

Mluv o tom: