25 let sametové revoluce: optimismus, zklamání a nová identita

El primer presidente checoslovaco Václav Havel tras la Revolución de TerciopeloPo 25 ti letech od sametové revoluce v roce 1989, která svrhla komunistickou diktaturu v Československu, se občané k datu staví se smíšenými pocity, mezi získanou svobodou optimismem a zklamáním snů, které se nenaplnily.

Dne 16. a 17. listopadu 1989 se konaly v Bratislavě a Praze velké studentské demonstrace proti režimu, který skončil asi se 600 zraněnými při střetech s policií.

Během několika dní, se hnutí stalo masovým fenoménem, ​​jenž ukončil komunistickou moc, jako domino padali proti obrovskému tlaku veřejnosti a změn v ostatních sousedních socialistických státech.

Tímto způsobem se otevírala cesta k moci dosavadních disidentských vůdců včetně spisovatele a dramatika Václava Havla, který byl ustaven jako československý prezident dne 29. prosince 1989, které bylo vyvrcholením revoluce bez krveprolití.

“Nejprve jsme udělali-” čistý štít “-s minulostí, to, že nebudeme nazývat věci jejich jmény, jasnou a přesnou formou, jakože za chyby komunismu jsou lidé odpovědní,” vysvětluje bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová.

V prohlášení k Efe v Praze, křesťansko-demokratická politička lituje, že jak Česká republika tak Slovensko dosáhlo “tiché dohody s minulým režimem (komunistickým)”, které umožnily minulým vládnoucím strukturám jednoduše “vyměnit kabát”.

Nakonec, řekla Radičová, se to nastavilo tak, to co významný britský vědec Timothy Garton Ash popsal jako “nomenklaturní demokracie.”

Po počáteční euforii, problémy mezi oběma subjekty, které se vytvořily Československo začaly být zřejmé a země byla rozdělena přátelsky v roce 1993 na Českou republiku a na Slovensko.

Iveta Radičova, primera ministro eslovaca, durante una visita a PragaTeprve po sametové revoluci, Slovensko “se mohlo rohodnout, zda modernizace je ve stanoveném stavu nebo ve samostatné republice,” vzpomíná Peter Weiss, tehdy jeden z vůdců slovenských komunistů a dnes velvyslanec své země v Praze .

“Je jasné, že rozhodnutí o oddělení bylo napětím mezi politickou elitou, a bylo úspěšné,” vysvětluje Efe.

V každém případě, slovenský diplomat poznamenal, že se vstupem do Evropské unie (EU) v roce 2004 obě republiky jsou partnery opět ve sdíleném projektu.

I přes zlepšení životní úrovně, HDP na hlavu v obou zemích je stále 25% pod průměrem 28 zemí EU, ale na stejné úrovni jako v Portugalsku, v zemích členů více času v Evropském společenství.

Těžiště rozvoje v obou zemích je soustředěn kolem hlavních měst, Praha se proměnila v turistický magnet a Bratislava v atraktivní průmyslové centrum, kvůli nízkým nákladům a blízkosti středoevropských zemí.

Ale mimo ekonomických statistik, demokratické změny umožnily celé nové generaci samotně se rozhodnout o svých životech a osudech.

“Na rozdíl od mých rodičů, vše nyní závisí na jiných věcech a nikoli soudech co rozhodne komunistická strana,” říká Efe primátor hlavního města Prahy Tomáš Hudeček, který ve svých 35 ti letech má na socialistický systém jen vzpomínky z dětství.

Česká společnost je dnes, podle jeho názoru, “více tolerantní, otevřená, liberální a méně agresivní” než dříve.

V každém případě bezpartijní starosta a povoláním geograf dodává, že to přešlo”od komunismu ke krajnímu individualismu,” ale, co chybí mít větší zodpovědnost a schopnost riskovat na vlastní pěst.

El alcalde de Praga, Tomaš Hudeček, y la antigua secretaria de Estado estadounidense, Madelein Albright en un acto conmemorativo de la Revolución de TerciopeloZměna také přišla díky novým technologiím, které otevřely po pádu železné opony nové obzory pro další generace Čechů a Slováků.

Jednou z nich je česká počítačová odbornice Taťana le Moigne, 46 ti letá, která byla prvním občanem ex-komunistické východní Evropy, které se podařilo vstoupit v devadesátých letech do Microsoftu s evropskou centrálou v Mnichově.

“Otevřelo mi to mysl a bylo jedinečné. Naučila jsem se přežít v konkurenčním prostředí a také vyrůst v společenském styku”, vzpomíná Le Moigne, která řídí od roku 2006 českou divizi společnosti Google.

Její příklad ukazuje, že mnoho z těchto mladých lidí, kteří přišli v devadesátých letech vidět svět se nakonec vrátili do své země.

“Když se nevrátíme do Prahy, budou mé děti nebudou rozumět jazyku a smyslu pro humor,” říká Le Moigne.

To je také případ slovenského spisovatele Michala Hvoreckého, který žil dlouhá léta v Německu a jehož díla byla přeložena do mnoha jazyků, včetně němčiny, polštiny či italsky.

“Měl jsem zájem o mou slovenskou identitu, následovaly zprávy o mé zemi, protože nikdo v Hamburku mluvil ve slovenštině”, vzpomíná spisovatel.

“Nakonec jsem se rozhodl pro návrat pomoci do vlasti, kterou jsem nechtěl nechat samotnou v rukou politiků”, uzavírá Hvorecký.

19. 12. 2014

Mluv o tom: