Pepita Marrades po stopách Dona Baltasara

Pepita Marrades Segura en PragaV listopadu se do centra pozornosti dostávají zemřelí, pro které není víc co udělat, než se za ně pomodlit, jak připomněla kniha Makabejská v liturgických čteních v těchto podzimních dnech.Jednou jsem řekl své tetě Amalia, aby se modlila za svou tchýni Kiki a jejího manžela Pepe, a ona protestovala: „Co musíte udělat, je modlit se za živé”.

Chápu její pohled, ale snažil jsem se vysvětlit, že všichni můžeme vyjít dopředu, když budeme brát v potaz Makabejské. Co pokoje to přinese!

Listopad má také jiné konotace pro Čechy, zejména pro intelektuály, kteří se vyžívají s chutí v romantické národní tradici, kterou započal historik a politik František Palacký (1798-1876).

Podívejme se. Dne 8. listopadu se udála slavná bitva svedena na svazích Bílé hory, kopce, který se dnes nachází v oblasti Prahy.

Tato epizoda z roku 1620 rozhodla, kde bude strana Čechů po třicetileté válce (1618-1648) a také předala otěže království Habsburkům, a to sice synovci císaře Karla V.

Pro Palackého tento den, 8. listopad, byl osudným pro český lid, protože utopil své “chvályhodné aspirace svobodného myšlení”, jako historik řekl, něco, co by mělo být chápáno v náboženském klíči: přestal podporovat protestantskou reformaci koruny.

Jistě toto datum pro Palackého bylo to nejhorší pro český lid než kdy nikdy, co lidstvo žilo.

Ale profesor dějin na Sorbonně Olivier Chaline, který právě publikoval knihu “Bitva na Bílé hoře” nabízí další pohled.

Don Baltasar Marradas, en un grabado de Johann Alexander Böner (1647-1720)Vysvětluje, že Češi měli malý zájem zapojit se do té bitvy -žádní patriotici- a že to byla spíše záležitost něco jako “obchodní válka.”

To byl jeden z důvodů, proč oni vyhráli to, co vyhráli, to znamená, že císařské síly podporující krále Ferdinanda II. Habsburského, již zmiňujícího synovce Karla, který byl sesazen vzpourou těmito “podněcovateli války”.

V případě zájmu přiblížit se ke scéně, můžete si všimnout, že nezůstávají žádné stopy boje, a to ani pamětní deska. Jen malý kopeček, jenž chtěl symbolizovat osud poražené strany.

Ano, mluvím o té epizodě ulicích této klidné rezidenční čtvrti vedle renesančního paláce “Hvězda”, jenž byly pokřtěny jmény poražených (Thurnova, Falcká…) a překvapivě nikoliv vítězi.

Připomínám datum tohoto boje, protože jsme v listopadu a také proto, že jeden z pluků, ve kterém bojoval v ten den byl i General Baltasar Marradas z Valencie, rytíř maltézského řádu.

Tento kyrysnický  Marradasův pluk pod vedením plukovníka Felipe de Areyzaga, se skládal z osmi až deseti rot s celkovým počtem 320 koní.

A důvod, proč jsem se zmínil o Donu Baltasarovi je, protože letos v létě jsem se setkal s jeho příbuzným, Josefou Marrades Segura, která přijela do Prahy po stopách svého slavného předka.

“Posílala jsem Whattsapps jiným Marradesům z Valencia”, připustila s emocemi během její návštěvy krátce poté, co jsem ji potkal v centru Prahy.

Pepita, stále ráda nazývána takto, mi také ukázala erb rodiny na svém prstenu.

Pepita Marrades en el castillo de Hluboká nad VltavouJe to stejný erb, s křivkami a poutnickými mušlemi, které se nacházejí v průčelí kostela Panny Marie Vítězné, kde je umístěna zázračná vosková soška Pražského Jezulátka.

Kostel byl přeměněn jako katolický kostel, poté, co byl konfiskován luterány a jehož fasádu zaplatil generál z Valencie.

“Jsme hrdí na jméno a mé dcery taky,” říká s chloubou Pepita.

Rodačka z Lleidy, která je turistickým průvodcem, říká, že dnes existuje jen málo Marrades a jsou rozděleni především mezi Mollerussa (Lleida) a Valencia.

Delfín, bratr dědečka Celedonio, odešel z nutnosti do Argentiny v prvních letech po španělské občanské válce a tam vznikla další větev rodiny.

Zdá se, že pocházejí z oblasti Urgell (Lleida) a někteří šli do Valencie ve třináctém století do boje s aragonským králem Jaime I. kvůli obraně zemi před muslimy.

V České republice Pepita a její manžel, lékař a amatérský violoncellista José María Tomás Mazcaray, navštívili místa spojená s Donem Baltasarem.

Věří se, že je pohřben v kostele sv. Jiljí, náležející dominikánům, tam, kde před několika lety byl proveden průzkum a sondy pro ověření existence ostatků.

“Jaká radost, nalézt Tě tu!”, říká, i když nelze dobře číst vyrytý kamenný náhrobek.

Pepita y José María con el codicilo de don Baltasar MarradasV kostele svatého Tomáše, který byl nazýván španělským, se nacházejí dvě díla od Rubense, které zaplatil Don Baltasar, i když originály jsou v Národní galerii v Praze.

“Pokud jsou naše já je vezmu,” žertovala Pepita.

Také navštívili klášter Emauzy, který byl po bitvě na Bílé hoře svěřen benediktinům z Montserratu, jehož hlavní oltář byl financován opět Donem Baltasarem.

A další návštěva, která nemohla chybět: zámek Hluboká, který byl darován Donu Baltasarovi králem Ferdinandem II. jako odměna za pražskou bitvu dne 8. listopadu 1620.

Ale snad nejvíce vzrušující okamžik bylo mít v jejich rukou testament Dona Baltasara, vlastnoručně napsaný, ve kterém se jedná o alimenty, které poukazovaly na nemanželského syna a matku tohoto, a jeptišky, dcery na Maltě, datovaný v Hluboké nad Vltavou v roce 1633, patřící rodáku z LLeidy, houslistovi a milovníku historie žijícím v Praze, Eduardu García Salas.

08. 11. 2015

One Comment to “Pepita Marrades po stopách Dona Baltasara”

#1  Concha napsal/a (27.11.2015 - 14:05)

Que cantidad de cosas sabes y que suerte la de Pepita de haberse encontrado contigo

Mluv o tom: