Bezděz, svědek české touhy Benita Peñalosy a montserratských benediktinů

Vydal jsem se strmou a klikatou stezkou, jež vede k hradu Bezděz, kde jsem byl přijat opatemAntoniem de Sotomayor. Poslední úseky cesty, jako bych je teď viděl před sebou, byly vyznačenypatnácti vzpomínkovými kaplemi Křížové cesty. Hrbolatost terénu a náboženské výjevypoukazující na utrpení málokdy dosáhly podobného stupně působivosti.

Dorazil jsem zalitý potem aznačně udýchán. Byl jsem však odměněn krásou pohledu: z jedné strany Máchovo jezero, ze druhébřehy Jizery. Sotva se narodí a udělá první krůčky, tam v dálce, přes těsné úžiny, se na severu rozkládají hory,jimž řeka dává své jméno. Zde v širé pláni přítok Vltavy nalézá svůj klid.

Na sklonku léta tato planina zůstává ozdobena rozličnými odstíny okru, javoru a buku, jež se stýkají se zelení borovic adalších jehličnanů. Vzpomínám si, že z výšiny vypadaly lesy jako obrovské koberce, tkané větrem,s dostatkem dřeva pro výhně obcí plných kyklopů. Ačkoli, soudíc čistě podle hustoty zalesnění,domyslil jsem se, že obři zde sekyru nepoužili již odnepaměti.

Hrad se urostle a majestátně tyčil na vrcholku vulkanické soustavy. Můj hostitel mi vysvětlil, žepři jeho stavbě bylo využito pokročilých technik cisterciáckých mnichů z Burgundska a severního Německa.

−A tyto zdi vydržely až dodnes, kdy uplynula skoro tři staletí. Jediné, co jsme udělali, bylyúpravy kvůli přístavbě převorství – řekl mi mnich.

−Koukám, že jste alespoň vsadili do oken skla.

−Vždyť je tady také o dost větší zima než v Sierra de Montserrat.

−Vaši poustevníci se vskutku otuží.

−Pojď, ze strážné věže ti ukážu starou pevnost. Tamhle byl královský palác, tam obydlí hradníhopána a další správní budovy. Jak vidíš, obklopeny solidní hradbou. Přesto se ji v poslední válceŠvédové pokoušeli dobýt.

−Kaple je skromná, ale majestátní.

−I přes svou velikost má triforium s okny o dvou otvorech, což je málo obvyklé. Konečně celýtento komplex je vyvýšen nad dva nejvyšší vrcholy kopce, jež mají 605 a 577 metrů. Měřil jejeden bratr laik, velmi zapálený pro topografii.

Z ničeho nic Sotomayor nemohl zakrýt své pohnutí. Náhlý zápal jeho tváře a příval slov, jenžnásledoval, prozrazovaly náklonnost či vnuknutí. Zároveň s tím co mluvil, se mu před očimaotevíraly nové horizonty. Předával důvěru osadníka z Nového světa. Až kam mohla sahat magičnosttěchto končin, jež také mě omámila? To nevím, ale dalo se vytušit něco, co hluboce působilo.

Bezděz

Obrysu nezaměnitelného z okruhu mnoha kilometrů. Zdál se skrývat pod svým ochrannýmpláštěm blízké vesnice, jeho zdravý vliv zasahoval až do končin Českého ráje.

−Toto je, se svými vápencovými útvary, další místo snů. Jak nám řekl náš jezuitský přítel Balbín,dříve zde byla bažinatá či přímořská oblast.

−Poznávám, že krajina si zaslouží obdiv, a to veliký, já jsem se ale ve skutečnosti vydal postopách vašich.

Galicijec pomalu pootočil hlavu a překvapením nadzvedl obočí, jako kdyby jej právě vytrhli zezbožného přemítání.

−Je škoda, že náš otec Peñalosa to nemohl vidět po rekonstrukci. Tady bude Paní dobře slouženo,tak jak on si přál. Ale tuším, že to není zrovna to, co by tě zajímalo.

−Právě naopak. Neboť tyto vulkanické kameny a ten les u našich nohou zde přetrvají věky abudou obdivovány každou z generací. A nymfy z lesů a luk v dálce nadále budou inspirovatmladé básníky. Podobně i kyklopové kující své zbraně. Avšak lidé z masa a kostí, jako ty a já jsme chatrnější. To co by mě zajímalo, je historie Montserratu v Čechách. Dříve než se vytratívzpomínky.

−Ale vždyť už je všechno napsáno.

(Úryvek kapitoly „Benito de Peñalosa“ z knihy „Españoles en Bohemia“ [Španělé v Čechách], vpřípravě.)

12. 10. 2010

Mluv o tom: